„To byla vždycky legrace, po večerech jsme hádali, jak se jmenuje. Říkal, že nám to říct nesmí, ale že to začíná na ‚J‘ a je to zdrobnělina stromu. Tak my jsme říkali Javůrek a Jedlička a všechno možné, ale na Jasínka jsme nepřišli. Věděli jsme, že byl z Moravy, ale nevěděli jsme, že od Přerova, Luboš nám to neřekl, protože chránil svoje rodiče. A až po válce dal tatínek inzerát, že se hledá Moravák, který v sedmnácti letech utíkal za hranice. Od Luboše jsme věděli, že utíkal přes Polsko s ještě jedním kamarádem, pak přes Maďarsko, Turecko, Afriku a Francii až do Anglie, kde se hned dal k těm radiotelegrafistům. Protože jeho tatínek byl nádražák a on uměl morseovku. Myslel si, že bude hned ťukat morseovku, ale oni měli různý klíče, to se popisuje v knížce ‚Živé nás nedostanou‘. A tatínkovi se ozvali nějací Jasínkovi, pan Jasínek už nežil, ale přijela Lubošova maminka ještě s dcerou, která byla starší než Luboš a už byla vdaná, jmenovala se Smažínková. A ty přijely k nám a byly u nás asi tři dny a my je všude provázely – do Rovenska a po Frýdštejně, na Malé Skále, všude tam, kde s námi Luboš chodil.“
„Když u nás byl Luboš, tak před domem zastavilo auto a vylezli z něj tři chlapi v kožeňákách. Říkala jsem mamince: ‚Je tu gestapo!‘ Luboš popadl pistoli a vysílačku a utíkal do prvního patra, že vyskočí oknem, kdyby šli dál. Ale oni se ptali po tatínkovi, protože on byl tehdy nejenom starostou Sokola, ale i starostou obce. Říkali jsme, že tatínek není doma. Dělali jsme nejdřív, že neumíme německy, abychom to co nejvíce prodloužili a Luboš aby měl čas utéct. Ale nakonec jsem vyslabikovala, že je tatínek na obecním úřadě. Tak šli tam a tam ho sebrali. Oni potřebovali, aby s nimi jako starosta šel na statek, kde bylo udání na černou porážku prasete. To se za války nesmělo, zabijačka se musela hlásit a odevzdat část masa, kůže a sádla. Takže tatínka vzali s sebou a sedláka pak odvezli na gestapo do Jičína. Druhý den přišla jeho paní a plakala u nás, a tak to jel tatínek zkusit, on znal v Jablonci spoustu Němců, protože tam celou válku jezdil, a taky uměl jabloneckou němčinu, tak se tam poptával, až se seznámil s nějakým Němcem, který měl bratra v Jičíně na gestapu. Dal mu nějaký kód, nepsal ani netelefonoval, to se bál, ale tatínek s tím kódem do toho Jičína na gestapo jel a toho sedláka přivezl domů. To bylo slávy! A víte, jak se odměnil po revoluci? Po revoluci řekl, že můj tatínek a celá naše rodina jsme měli styky s gestapáky! Takovou měl tatínek odměnu. Byl moc zklamaný. Já jsem tam chtěla jít a rozbít mu papulu. Ale tatínek mi řekl, ať se neopovažuji, že to nestojí za to se s takovým člověkem špinit. Člověk ho zachrání před gestapem, a on se takto odvděčí.“
„Luboše Jasínka k nám přivedl nějaký Burša a nechtěl, aby nám o tom tatínek řekl. Ale tatínek řekl, že to nám dětem řekne na rovinu, abychom věděly, co nás čeká. A tak den předtím, než měl Luboš přijít, nám tatínek řekl, že k nám přijede parašutista přímo z Londýna a bude u nás vysílat. On tedy od nás vysílal jen jednou, jinak chodil nad Malou Skálu na Sokol nebo někde nad Záborčí. A jezdíval do Rovenska, kde se schovával ten druhý, Závorka, a ten bydlel u nějakých Lukešů. Nevěděli jsme přesně, kde bydlí. Že na té plovárně, to jsme se dozvěděli až po revoluci. Oni zase nevěděli, že Luboš je u nás. Kvůli možnosti prozrazení se o tom nemluvilo.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Libuše Gallová se narodila 19. února 1929 manželům Teplíkovým ve Frýdštejně jako druhé a poslední dítě. Otec vlastnil spolu se svým bratrem firmu na broušení korálků. Manželé Teplíkovi byli nadšení sokolové a ke sportu vedli také své děti. Během války se zapojili do odboje a na přelomu roku 1942 a 1943 ukrývali parašutistu z výsadku Antimony Lubomíra Jasínka. Ke konci války poskytli úkryt Němci hledanému Eduardu Markovi a poručíkovi Antonínu Jeníkovi. V roce 1943, po uzavření školy, musela tehdy čtrnáctiletá Libuše nastoupit do práce, nejprve do kuchyně hotelu, ve kterém bydlela mládež Hitlerjugend, a později do továrny, kde se vyráběly knoflíky na německé uniformy. Na konci války se Libuše zapojila do obrany Frýdštejna. Dokončila obchodní školu v Jablonci a v roce 1949 se vdala za Štěpána Galla. Nastoupila do firmy Skloexport, ze které odešla poté, co jí zakázali pracovat se zahraniční korespondencí. Komunisté se mstili za její otevřeně protikomunistické postoje a také za podporu prozápadního válečného odboje. Libuši Gallové se narodili dva chlapci, Štěpán a Jan. Po mateřské dovolené pracovala jako účetní a v roce 1984 odešla do penze. V roce 2019 ovdověla. V době natáčení na jaře 2023 žila v rodném domě ve Frýdštejně. Zemřela v prosinci roku 2024. Příběh pamětnice mohl být natočen díky podpoře z obce Frýdštejn.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
