Kitty Galdová

* 1930

  • „No ale potom začala škola. A to jsme bydleli v té Kolonce a šli jsme do školy. Do první třídy, do druhé. A potom už ten Hitler, já mám dojem, kdy on už, v sedmatřicátým? Ono se o něm už mluvilo v třicátým, jedna- dvaatřicátým, ale nikdo nevěděl, co se bude dít. My jsme chodili do té školy v té kolonii. A já jenom vím, že přišla paní učitelka do té třídy a děcka říkají: ‚My máme tady Židovku.‘ A já jsem řekla, že se nechám křtít. A paní učitelka říká: ‚Stokrát kdyby ses nechala pokřtít, tak Židovka zůstane Židovkou.‘“

  • „Já jsem u toho byla, když všichni plakali, objímali se a ten nábytek se nakládal. A tím se dostali do těch Ivančic. Osmačtyřicet jich tam umřelo a můj dědeček taky tam umřel. Je tam na hřbitově. Oni to hezky upravili. Oni se jmenovali Grossmannovi. A tam je to znát, že se jmenoval Herman Grossmann. A tam jsou i ty adresy a všude je tam popsaný, na co umřeli. A potom já tady mám, když babička psala, že celou noc nespala, že odjíždí. A že si myslela, že Albert, to byl můj tatínek, že se přijde rozloučit. Že přišlo tam několik těch návštěv, ale nedá se nic dělat, to tam píše a už je to tak málo vidět. A to tam, je to v němčině, já vám to přeložím. Že nás objímá a že odjíždí druhý den. No a pak ale končili v tom Terezíně. A tam v tom Terezíně ale byli už [příbuzní] z Vídně.“

  • „No, a tak šel ten život a já jsem tehdy, to mám i tady potvrzení, já jsem šla do čtvrté třídy, do páté třídy. A zavolal mne ředitel, a ten ředitel byl takový menší pán, nosil modrošedou uniformu s takovým bajonetem tady. A řekl, že mně sděluje, že musím opustit tu školu, protože jsem ze smíšenýho manželství. ‚Bohužel, děti nemůžou za rodiče.‘ Ale dostali příkaz, že musím opustit školu. Jako že maminka je Židovka. A bratr, ano, my jsme oba dva museli opustit školu. A teď jsem přišla domů a teď tam byl jeden učitel, Appel se jmenoval. Já si na to tak pamatuju. To byla čtvrtá třída, tak vemte, dvanáct mně bylo. A on říká: ‚Já ti obstarám…‘ A to byl pflichťák. Slyšeli jste o tom pflichťáku? Když museli jako jít do služby. Buď někdo šel k dobytku na venkov. Nebo v domácnosti, služka do domácnosti. A on mi řekl: ‚Já ti obstarám u Bornemanna.‘ A Bornemann byl ve Znojmě největší kápo. A já jsem přišla domů a naša maminka říká: ‚Um Gottes Will, no schrecklich, Bornemann?‘ Dyť to bysme byli v tu ránu v koncentráku. Náš tatínek nám vlastně zachránil ten život, protože bylo manželství, jako on byl Němec.“

  • „Ale žili jsme tam dole, v tom sklepě. A najednou... a teď se bombardovalo. A najednou se tam nastěhovali do toho bytu té paní Machové, do nějakýho pokoje, SS. A teď přišli do toho sklepa a řekli: ‚Paní Sengerová, tady se nastěhovali SS.‘ A nikdo neprozradil, že jsme byli Židi. A teď už byl pětačtyřicátej rok. A najednou někdo přišel, my žili v tom sklepě, a najednou někdo přišel a říká: ‚Paní Sengerová, oni nakládají brašny, SS, a strašně spěchají.‘ To znamená, že už se vědělo, že Rusové už jsou blízko. A naša maminka říká: ‚Oni už odjeli? A my jdeme dom!‘“

  • „No a potom jsme se vrátili do té Kolonky. My jsme bydleli v přízemí a najednou auto, za autem plno Rusů. A teď mně už bylo čtrnáct patnáct. Naša maminka říká: ‚No jo, ale tady na ulici? Za chvilku je budeme mít v baráku.‘ A to víte, jak toto. Tak jsem musela jít spát do prvního poschodí, jako k nějakým jiným lidem, kde ty okna byly jako do dvora. No taky nadělali. Tam byla ulice Polská. A tam bydlela na dvoře taková mladá maminka s dítětem. Šest Rusů ju znásilnilo. Já si na to tak pamatuju. Na té Pražské byly baráky takový, tam byla ubytovaná německá armáda. A tam potom, po té válce, nahnali všechny ty Němce, co šli potom na ten, jak tady v Brně říkají, na ten Todesmarsch, ten odsun. A teď dostali kvér, pušku, lidi, Češi, a teď se mstili. A právě, on se jmenoval Winter, o tom vykládali, on jinak vozil lidem uhlí. Ten dostal, jak u nás byla milice, tak něco podobnýho, ten dostal, kvér mu dali. A teď řádil v tom lágru. A právě od toho faráře ta manželka, že jí ostříhali vlasy, Němka to byla, ostříhali jí vlasy a hlavu jí strčili do záchoda, a samý takový věci se odehrály.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 16.01.2020

    (audio)
    délka: 02:08:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mě to nikam netáhlo, můj domov je tady

Kitty Galdová s bratrem Kurtem, Znojmo, 40. léta.
Kitty Galdová s bratrem Kurtem, Znojmo, 40. léta.
zdroj: archiv pamětníka

Kitty Galdová se narodila 22. května 1930 ve Znojmě do smíšeného manželství jako dvojče s bratrem Kurtem. Otec Albert Senger pocházel z německé rodiny z Lechovic a matka Marta Grossmannová ze znojemské židovské rodiny. Po obsazení Sudet v důsledku mnichovského diktátu museli prarodiče Grossmannovi a další příbuzní z matčiny strany odejít do uprchlického tábora v Ivančicích, odkud byli na jaře 1942 deportováni přes Brno do Terezína a následně do dalších táborů. Kitty a bratr Kurt byli před deportací chráněni nízkým věkem a otcovou německou národností. Ve věku dvanácti let je ale kvůli svému částečně židovskému původu vyloučili ze školy. Po zbytek okupace pamětnice pracovala ve službě u sousedů, kde vypomáhala v domácnosti. Rodina se několikrát ze strachu před rasovým pronásledováním ukrývala u známých na venkově. Konec války prožili se sousedy ve sklepě na Dolním náměstí. Zatímco většina německých obyvatel včetně některých příbuzných z Lechovic byla odsunuta, Sengerovi zůstali ve Znojmě. Kitty se vyučila švadlenou a pracovala v podnicích Vkus a Gala. V roce 1966 se přestěhovala do Brna, kde žila se synem, a později zde pochovala svou maminku. Vystřídala několik profesí a až do svého odchodu do důchodu pracovala v prádelně pro brněnské lázně. Přes vysoký věk je aktivní členkou židovské komunity i Německého kulturního spolku. V červenci 2020 jí bylo uděleno německé vyznamenání Kříž za zásluhy za dlouholetou snahu o udržení německé kultury v regionu a za zásluhy v oblasti smíření Čechů a Němců.