"Přišli tam rudoarmějci pro seno pro koně. Tak otec šel s nimi do stodoly pro to seno. Ti vojáci honili jednoho vlasovce. Ona Rudá armáda měla nepřátele i ve vlastních řadách. Když brali to seno, slyšeli jednu ránu. Ten jeden voják řekl, že to je on, nechali seno a viděli, jak vlasovec utíká od chalupy k sousedům. Tak letěli za ním. A na dvorku ležela mrtvá moje maminka. On ji ten vlasovec střelil do levé plíce. To jsme zjistili až druhý den, kdy tam přišla doktorka psát protokol. Ti dva vojáci, kteří přišli na seno, pak toho vlasovce chytili.“
„Ty chalupy, to byla samá dřevjanka. Nebyla tam elektřina, nebyl tam plyn, nebyl tam vodovod. Takže večer, když se stmívalo, vypadalo to jako svatojánské mušky. Tam se rozsvítilo, pak tam. Dnes jsou tam samé zděné baráky. Tam chybí jenom panelák. Mně se to nelíbí. Já jsem hledal název, jak Čeladnou nazvat a napadlo mě, že to byla pohádková vesnička mezi horama posetá dřevjankama. A všude se svítilo petrolejkama. Do chléva se chodilo s lucernou. Já si dobře pamatuju ještě naši starou chalupu. Tatínek koupil dobře, pod takovým břehem. Tam nešla žádná cesta. Absolutní klid. Sto metrů od řeky plné pstruhů. To mi nedalo, abych pokaždé, kdy jsem se tam ráno šel mýt, nesáhl pod kámen a nenahmatal pstruha.“
„Ten Vogel, s tím jsem se jakžtakž domluvil, byl v zahrádkářském klubu. Jednou jsem se ho ptal, co bude dělat v neděli. Řekl, že má hodně práce, protože má objednaný celý vlak půdy z Ukrajiny. O Ukrajině se kdysi říkalo, že se tam dvakrát za rok urodí. Němci tam bagrovali půdu a zahrádkáři si ji objednávali vagóny. Tak ten Němec pravil, že má moc roboty, protože musí zklikvidovat vagón půdy na zahrádku."
František Galas se narodil 5. října 1920 v beskydské obci Čeladná. Vyrůstal v dřevěné chalupě ve velmi skromných podmínkách. Vyučil se slévačem a pracoval ve Vítkovických železárnách v Ostravě. V roce 1942 musel nastoupit na nucené práce do Německa. Poté, co dostal zprávu, že jeho manželka onemocněla, z pracovního tábora tajně odjel domů. Tam mu přišel příkaz, že se má ihned do Německa vrátit. Známý z pracovního úřadu mu pomohl získat lékařské potvrzení, že je nemocný. Předstíral totiž, že má horečku a zánět očí. Nakonec dostal práci v dole a mohl zůstat v Ostravě, protože horníci na nucené práce nebyli posíláni. Konec války prožíval s manželkou v Beskydech. 8. května 1945 tam došlo k tragédii - jeho matku zastřelil voják, který patřil mezi vlasovce a v Beskydech ho hledali rudoarmějci. Rodina se kvůli tomu dostala do ostrého sporu s vojáky. Po válce se vrátil do Vítkovických železáren v Ostravě a do penze tam pracoval jako slévač.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
