Jarmila Fusová

* 1931

  • „Z toho vršku, takhle po silnici, se najednou objevil mladý muž, jel na kole, vím, že měl bílou košili, takhle na hoře ruku a volal: ‚Od Loun jedou Rusové.‘ Teďko do těch lidí jako když střelí, všecko prostě pryč. Jenom náš tatínek, který (byl – pozn. ed.) jako voják v první světový válce, tak říkal: ‚Jdem se na ně podívat, pojďte, děti!‘ No, tak jsme se, my jsme tam byli okolo toho, tak nás sebral a šli jsme na Branku a s námi šla paní Lavičková, ta měla malou Milenku na ruce, asi dvouletou. A tak jsme šli po tý ulici, po cestě v zahradách a na horu na Branku – to byl takovej jako zvýšenej vrch. Tak tam jsme šli a koukali jsme a nic jsme nikde neviděli než od Pšán a od Čenčic, od Pšán jeli Němci. To byla ta Schernerova armáda, ta jela na Žatec, ale to bylo Němců, to si neumíte představit, to bylo něco hroznýho. A nahoře na Topoláku se objevil lauf a tatínek říká: ‚Hele, už jedou.‘ Tak jsme koukali, vyjel tank a teď jel z toho vršku pomalu dolů, celá řada těch ruskejch vojáků. A přijeli na křižovatku, na citolibskou, a teďko ten Němec jeden do toho prvního tanku střelil, tank se skulil takhle do strouhy mezi dva topoly a zůstal ležet a druhej se votočil a začal střílet a celou tu řadu všecko rozstřílel. A teďko tam byl zahradník pan Markuci a u toho zrovna stály cisterny s benzinem, to byly jak ta kuchyň, tři cisterny v řadě za sebou, a představte si, ty tam hořely tři dny, jak ty Rusové roztáhli. No, to bylo něco hroznýho. To sem viděla válku. No, a pak se to všecko uklidnilo, ti Němci už nejezdili, ti museli jezdit asi někudy jinudy. Potom, to jsem byla takovej zvědavej člověk, tak holt jsem tam šla se podívat, jak to tam vypadá. Říkám, to jste neviděl, člověka, kterej byl ještě živej, střeva venku, teďko ty slzy, všecko, no, to bylo něco hroznýho, říkám, na to se nedá zapomenout.“

  • „Já si pamatuju, když se to stěhovalo z těch Sudet, tak jsme jeli na pole autem a po státní silnici jako do Loun, nahoru na Topolák a z toho Topoláku, to vám byla fronta lidí, který měli takový žebřiňáčky, na tom měli třeba jenom peřinu, na tom sedělo nějaký dítě, nějaký děti vedle a to všecko šlo, prostě po tý státní silnici se stěhovali z těch Sudet. To si pamatuju. Říkám: Na to nelze zapomenout, tady to když jsem viděla, peřinku na tom a takhle se stěhovali. A to prostě každá vesnice si nějaký vzala, kdo měl trochu nějaký místo, tak se rozdělili, tak byli tam po těch vesnicích po Lounech.“

  • „Až když jsem se potom vdávala, tak mně tatínek dal takhle knížku a říkal: ‚To je tvoje věno.‘ Tak já jsem ji otevřela a vono tam bylo osm tisíc sedm set a já koukám dál a ono tam bylo sto tisíc, jsem měla mít věno, a zůstalo mně osm tisíc sedm set.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žatec, 10.10.2015

    (audio)
    délka: 03:12:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo to hezký

Jarmila Fusová za mlada
Jarmila Fusová za mlada
zdroj: Archiv pamětnice

Jarmila Fusová, rozená Gesnerová, se narodila 15. března 1931 v rodině sedláka v Chlumčanech u Loun. Od dětských let měla blízký vztah k rodinnému hospodářství, práci, ale také k divadlu a mladé první republice, k čemuž byla vedena nejen doma, ale též v chlumčanském Sokolu. Zažila příchod uprchlíků z pohraničí po přijetí mnichovské dohody. Z války si nejlépe pamatuje její poslední dny, kdy nedaleko Chlumčan došlo k bitvě mezi německými a sovětskými jednotkami, kterou tehdy ve svých osmi letech viděla. Po válce pracovala v zemědělství, ale její třídní původ ji všude dostihl. Klid našla až v žatecké šroubárně. V Žatci žije dodnes.