Roman Fürst

* 1944

  • "Díky Plockovi, tomu filmu, nás vyloučili z klubu filmových amatérů. Museli jsme odevzdat kameru a veškeré věci a byli jsme z toho vyřazeni. Já jsem měl doma akorát kameru osmimilimetrovou Admiru, takže s tím se nedalo dělat nic. Takže to vlastně skončilo. Po Plockovi jsme skončili s filmováním."

  • "Já měl ještě jednu špatnou zkušenost. V roce šedesát šest si pro mě, to už jsem dělal v Motorpalu, přijela Státní bezpečnost a odvezli mě do kanceláře. Tam mi nějaký chlap řekl, že si zjistili, že moje tetička, která žije ve Vídni, pracuje na ministerstvu vnitra. A že by potřebovali vyloženě nějakou špionáž, abych jim tam dělal. Že by mě tam na týden pustili, ale že bych musel zjistit, kdo tam co dělá, kde sedí a zjistit nějaké informace. Tak jsem byl rád, že mě pustili. Samozřejmě, nic jsem nezjistil. Až když jsem se vrátil, přijeli pro mě znovu a už bylo zle, protože řekli, jak to, že jsem je okamžitě nekontaktoval? Řekl jsem jim, že bohužel, že teta si vzala kvůli mně na týden dovolenou. Musela odejít ze zaměstnání a tím pádem nemá celý týden přístup do budovy ministerstva vnitra. Sama nic nevěděla, protože dělala řadovou písařku a psala jen na stroji, takže ta neměla anung o ničem. Soudruzi mi řekli, tak špatné, že jsem jim nevyšel vstříc. Řekli mi: 'Pane Fürste, vy už se za hranice na Západ do smrti nedostanete!'"

  • "A shodou okolností předseda partaje v té době, který šel na pohřeb, dělal pak ekonoma v JZD ve Velkém Beranově. Já jsem se s ním po letech sešel a on mi děkoval, že jsem ten film tenkrát nepustil ven. Že oni by všichni soudruzi přišli asi o místa, že právě podporovali toho Plocka. Tak mi děkoval, že jsem to schoval a že mohli v klidu dožít."

  • „Ten dům, který jsme měli v Jihlavě, a hned pět metrů vedle byla židovská synagoga, dneska je tam Park Gustava Mahlera. Ta synagoga, tu zapálili Němci, polili to kanystrem, v noci to zapálili. Táta měl strach o svůj dům, samozřejmě, tak zavolal hasiče, a pak mu metrovými písmeny napsali na barák 'židovská svině'. Němci ještě jako."

  • „To přišli do té naší klubovny v Domě kultury v Jihlavě. A já jsem něco takového už tušil, protože ten film už tam nebyl. Měli jsme tam skříň, kde jsme měli veškeré materiály, filmy a tohle. A byl tam visací zámek, petlice. Tak tenkrát mě nenapadlo, než že jsem vylomil tu petlici, a když přišla Státní bezpečnost se na to podívat, chtěli ten film. Já jsem říkal, že mně ten film někdo ukradl: ‚Já ho měl tady ve skříni. Vidíte, tady vylomená petlice.' Tak na základě toho okamžitě druhý den přijeli pro mě do práce a domů nečekaně, a domovní prohlídka a odvezli mě k výslechu. Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi. Jeden přes druhého, na přeskáčku. Ten můj kamarád byl v druhé místnosti vedle. Byli jsme tam od rána do večera. Já už jsem byl potom ke konci unavený, a pak tam začal jeden vyřvávat, že to ze mě vytluče. Tak jsem řekl: ‚Víte co? Tak já už nebudu mluvit vůbec nic. Já chci svého právníka a už vám neřeknu ani slovo.'"

  • „Po tátovi jsem získal první foťáček, který si on někde koupil ještě za první republiky, a tím jsem začal fotit. Pak jsem si sám koupil Admiru, kameru malou. Nakonec jsem zjistil, že tady v Jihlavě v Domě kultury se zakládá kroužek filmových amatérů, tak jsme se tam s Tomkem a ještě jedním kamarádem přihlásili a tím začala činnost. Tam dodali slušnou na tu dobu kameru - dobrou německou AK 16, takže to bylo na šestnáctimilimetrové filmy. Takhle jsme začali dělat snímky do soutěží různě. Já jsem dokonce potom byl členem krajské poroty amatérského filmu, takže jsem jezdil i po těch soutěžích po republice. [...] Museli jsme dělat tady pro Jihlavu takzvané Jihlavské týdeníky, nebo měsíčník to vlastně byl, Jihlavský měsíčník. Jsme natočili takový dokument, kde muselo být něco z politiky, támhle nás poslali filmovat pionýrský tábor, že tam přijeli sovětští pionýři, pak něco z kultury. [...] A promítalo se to v kině jihlavském před filmy."

  • „Můj otec nakoupil v Jihlavě dům, kde měl svoji ordinaci, kde jsme i bydleli. Byli tam i nájemníci, dole byly prodejny, byl to dvoupatrový velký dům. Ale v padesátých letech, ani nevíme pořádně za co, najednou byl táta zavřený. Pět let dostal. Působil v Jáchymově v uranových dolech, což se odrazilo i na tom, že potom za pár roků dostal leukémii, což je z toho ozáření, a nakonec na to i zemřel. Takže o to se postarali naši soudruzi."

  • „A jelikož já jsem dělal ten amatérský film, tak jsme si řekli, že s kamarádem půjdeme natočit ten pohřeb aspoň. Tak jsme udělali ten krátký film. Dali jsme ho do soutěže okresní filmové, tam vyhrál první cenu. Pak postoupil do krajské soutěže do Uherského Hradiště, tam dostal taky první cenu. A pak už se otočil ten režim tak na prudko, že už celostátní soutěž, která měla být v Praze, se nekonala, tu zrušili soudruzi. My jsme se ale přesto sešli s těmi Pražáky v Praze, kde každý vzal ty své filmy a tam jsme si to promítali mezi sebou jenom. To nemohlo jít do soutěže, takže takhle mimo jsme si to tam promítli. Co se dělo v Praze, to bylo hrozné. To měli Pražáci záběry úžasné, co se dělo v Praze. Ani to myslím nikde není zveřejněné, ale kdoví, kde to je, ty materiály. Jak tam lidi tanky přejížděli. Auta sešrotovali. Takové dost drastické [záběry] tam byly. Zapalovali tam... dokonce tam bylo střílení do lidí."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velký Beranov, 06.02.2020

    (audio)
    délka: 54:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Velký Beranov, 14.02.2020

    (audio)
    délka: 29:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Jihlava, 26.07.2021

    (audio)
    délka: 01:07:09
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dvacet let utajovaný snímek třetí pochodně

Roman Fürst, rok 1969
Roman Fürst, rok 1969
zdroj: Soukromý archiv Rostislav Šíma

Roman Fürst se narodil 16. května roku 1944 v Jihlavě do rodiny praktického lékaře Aloise Fürsta, který byl v polovině padesátých let zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody. Rodinný dům nedaleko náměstí jim byl spolu s dalším majetkem včetně automobilu zabaven. Kvůli kádrovému posudku nemohl Roman Fürst studovat střední zdravotnickou školu a nastoupil do učení na mechanika kancelářských strojů, až později si doplnil střední průmyslovou školu. Ještě před odchodem na vojnu navštěvoval od začátku šedesátých let amatérský filmový kroužek v Jihlavě. Podílel se na natáčení Jihlavského měsíčníku, který se zabýval děním z oblasti politiky, kultury a sportu. Později se stal i členem krajské poroty amatérského filmu. Vojenskou službu absolvoval na letišti v pražských Kbelích, kde také účinkoval v amatérských divadelních hrách, které tam tehdy režíroval Jiří Suchý. Jako konstruktér po svém návratu nastoupil do jihlavského Motorpalu, kde sdílel pracoviště s manželkou Evžena Plocka, se kterým často přicházel do styku. Po sebeupálení Evžena Plocka natočil spolu s Karlem Tomkem krátkometrážní snímek ‚Jsem pro lidskou tvář‘, ve kterém zachytil smuteční pohřeb. Snímek nejprve vyhrál okresní a poté i krajské kolo soutěže amatérských filmů a postoupil do celostátní soutěže, která už se s příchodem normalizace nekonala. Ještě v roce 1969 začala jihlavská StB po filmu pátrat a po neúspěšné domovní prohlídce převezla Romana Fürsta i Karla Tomka k výslechu, na kterém strávili deset hodin a kde Romanu Fürstovi bylo vyhrožováno fyzickým násilím. Film byl odtajněn až po pádu komunistického režimu. Po dobu dvaceti let byl uschován u jednoho z přátel Romana Fürsta mimo Jihlavu. Po prodělaném výslechu se k aktivnímu filmování už nikdy nevrátil a po roce 1989 začal podnikat. V době natáčení (2020) si Roman Fürst užíval penze a možnosti cestovat. Žil ve Velkém Beranově.