Maja Fundová

„O gulazích se nikdy nemluvilo, já jsem se později ptala mámy, proč se nemluvilo. Ona mi řekla: ,Proč se ptáš tak hloupě?‘ Jak mohli mluvit s dítětem nebo s člověkem, který roste, když všude byli tajní a jen za rozhovor byl člověk poslán do lágru? Žádné řeči ani v bytě, ani v naší rodině o tom nebyly.“

„Konkrétně naše rodina měla to štěstí, že se máma chystala v létě vyměnit tapety. Někdo jí poradil, aby nekoupila speciální lepidlo na tapety, ale hrachovou mouku, ta prý také dobře lepí tapety. Ona to tak udělala, koupila několik kilogramů. (…) To bylo pro nás dobré, každý den s bratrem jsme dostávali hluboký podšálek kaše. K tomu byl mizerný chleba, nejenže ho bylo málo, ale byl mizerný svým složením, bylo tam málo mouky a byly tam piliny nebo celulóza.“

„Existuje takové mínění, že v Leningradě to byl samý kanibal. To není pravda. Byl kanibalismus, bezesporu, to určitě byl. (…) Existovala v Leningradě trojka, to byli tři lidé, snad NKVD. Jakmile bylo prokázáno, že to byli kanibalové, tak byli zastřeleni. Já jsem osobně viděla jednou, před pekařstvím, když jsem šla do školy, jak tam leží oblečený člověk. Když jsem se vracela, tak neměl hýždě. Byly uříznuté. Za celou dobu jsem to viděla jen jednou.“

„Je 9. února roku 2012, jsme v Třeboni a jsem připravena vyprávět o blokádě Leningradu, kterou jsem prožila. Jmenuji se Maja Fundová, moje rodné jméno je Maja Zakirovna Evelit, jsem Lotyška a narodila jsem se v Leningradě. Moje rodiče se rozvedli brzo, takže blokádu jsme prožili tři, máma, já a můj mladší bratr.“