Roman Frait

* 1935  

  • „Mně se stal úraz, odvezla mě sanitka. Já jsem fárací oděv, oblečení, lampu, co máte přidělenou, nemohl vrátit. Jak, když mě vezli? A věznice to po mně požadovala. Já jsem jim tam napsal, že jsem to nemohl vrátit, že jsem byl v sanitce, že mě odvezli do Prahy. Nemám to dneska už. Praha mi odpověděla, ústřední správa, že jsem si měl najít někoho, kdo to za mě odevzdá. No může toto někdo říct se zdravým rozumem? Když jsem byl, jak se říká, zakurtovaný a nesměl jsem rukou hýbat, abych si to nepoškodil? Spirálová zlomenina paže. Tady šev, tady šev, tady operovaný. To je nesmysl. V Rusku jsem nemusel nic dělat. Tam jsem šel, dostal jsem desku. Takovou destičku, formát A4, k tomu tužku. To bylo z překližky. A jak těžili rudu a vozili to na vozíku, tak já jsem dělal jenom čárky. Čtyři čárky, přes. To se šetřil tak papír, protože to se potom střípkem skla smazalo, když se to přepsalo někam jinam. Nenutili mě. Ale tady? Mají jinačí přístup.“

  • „Tak jsem se ve městě Odra dostal takovou loďkou na druhý břeh do Německa. Tam byla hranice. Jenomže tam mě chytli, tak jsem chtěl, aby mě odvezli do Mnichova, protože tam bydlel matčin bratr. Jsem si říkal: ‚Bratránek Kurtík nežije, děcka nemají, oni si mě vezmou.‘ Jenomže k tomu nedošlo. Tam mě předali nazpátek k Polákům. Byl jsem ve Štětíně v takovém domě, byl to Dom polskiej młodzieży. Já jsem se bál dostat dom. Jako do Česka, protože jsem měl špundus, jak se říká, z Fraita, že jsem utekl, že jsem jim udělal nějaké starosti. Tak jsem neřekl, že se jmenuju Frait, ale vzpomněl jsem si na svého kamaráda z dětství, který se jmenoval Novák. Tak jsem řekl, že se jmenuju Roman Novák, a neřekl jsem, odkud jsem. Já povídám: ‚Já su odněkud z Ruska‘ a hotovo. Tak mi dali jméno Roman Konstantinovič Novak, odněkud z Ruska, tak od Černého moře někde. Narozen v Sevastopolu a hotovo. A odtáhli mě do Ruska.“

  • „Ti lidi, ti dospělí, kteří naváděli své děti, aby se se mnou kamarádily za války, je pak liskali za to, že se se mnou bavily. Ale děti neodsuzovaly. My jsme byli kamarádi, protože jsme byli vrstevníci. Ti dospělí to nechápali. Ba naopak jim vštěpovali nenávist k těm Němcům. No a došlo to tak daleko, že nás tam posbírali a zažil jsem ten pochod smrti do Pohořelic. To bylo těsně koncem května. Přišli tenkrát, by se dalo dneska to nazvat ‚spratci‘ ze Zbrojovky, kterým nastrkali flinty a oni nevěděli, jak to mají držet, jestli bajonetem navrch, nebo dolů, a hnali nás směrem na Pohořelice. Bylo to dost drastické pro některé lidi. Kór staří lidé. Popoháněli je tam pažbama. Zážitek, co jsem tam zažil, který jsem v sobě dost dlouho měl, že tam nějaké paní sebrali dítě a práskli s ním tam ke stromu. Jestli to dítě žilo, nebo nežilo, nevím, ale ta paní se z toho zhroutila a druzí jí z toho pomohli. Došli jsme až do těch Pohořelic, tam byl nějaký sklad cementu, a oni tam pro nás pak přijeli příbuzní toho mého nevlastního otce s koněm a vozíkem a odvezli nás do Brna.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 25.09.2020

    (audio)
    délka: 01:47:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk se musí umět smířit s osudem a hodit starosti za hlavu

Roman Frait jako sedmiletý chlapec, Brno 1942
Roman Frait jako sedmiletý chlapec, Brno 1942
zdroj: Osobní archiv pamětníka

Roman Frait se narodil jako Roman Kugler 15. srpna 1935 v Brně svobodné německé matce a českému otci. Rodiče nebyli sezdáni. Ve dvou letech prodělal dětskou obrnu, což zapříčinilo sníženou hybnost jeho horních končetin. Matka se v roce 1939 vdala za Němce Bruna Fraita, který Romanovi předal své příjmení, rodina získala status říšských Němců a v následujících letech se rozrostla o dcery Marianu a Josefu. Koncem května roku 1945 Roman s matkou a sestrami absolvoval neblaze proslulý brněnský pochod smrti do Pohořelic. Do Brna se vrátili díky intervenci české části rodiny. Jako patnáctiletý se v roce 1950 rozhodl utéct přes Německou demokratickou republiku do Spolkové republiky Německo za strýcem. Na hranicích jej však chytili a pod jménem Roman Konstantinovič Novak ho poslali do polského domova pro mládež, odkud putoval do několika sovětských fabrik. V roce 1952 se rozhodl pro útěk zpátky do Československa. V Užhorodu ho ale zatkli a za pokus o útěk jej odsoudili na 25 let. Coby mladistvému mu nakonec trest snížili na desetinu. Skončil v sovětských lágrech v Kazachstánu a poté jej deportovali do Archangelsku na severu Ruska. Po Stalinově smrti byl v létě roku 1953 amnestován, ale domů do Československa se vrátil až počátkem roku 1954. V roce 1960 byl odsouzen na 38 měsíců za přípravu útěku z vlasti a pomlouvání bratrského národa. Během výkonu trestu prodělal vážný úraz. Po dvaceti měsících se v roce 1962 dočkal propuštění na amnestii. Pracoval jako instalatér a přivydělával si různými brigádami, například jako ošetřovatel v zoologické zahradě či s pojízdnou čistírnou peří. Během svého života se pětkrát oženil, zplodil dvě dcery a syna. České občanství definitivně získal až v roce 2006.