Amálie Fojtíková

* 1929

  • („Tak to byla taková malinká osada v lesu a byl tam jenom bratrův domek, on měl postavený nový, oženil se a postavil si nad náma kůsek domeček, též dřevěný. A to vypálili zaráz všecko. Bráchu sebrali, švagrová byla v dědině, tatínek byl na nákupu. Právě v sobotu to bylo.) Akorát tam byla ta malá holka s bratrem a ti Němci nás hned ráno obsadili, a kdyby bývali přišli o hodinu spíš, tak jsme nepřežili ani jeden, nebo tam byli ještě partyzáni. A oni potom odešli do bunkru a nás Němci vyházeli ven a už stáli s těma knížkama a všechno na hromadu, už to chystali na podpálení, a tak já jsem ještě s tů dcerků malů od bratra šla k těm sousedům. Musela jsem ji tam zanést s vojákem, a jak jsme šli zpátky, tak ten Germánec mi říkal, že všichni kaput. Ukázal, že všichni přijdem oběsit. Už jsem tam nepřišla. Už nás vyvedli ven a byli jsme zavření na tom zámku v Hošťálkové na tom gestapu. Tam psa na mě pustili. Samé takové hrůzy. Tam bylo rozbitých těch vězňů, zmlácených, leželi na zemi. My jsme škrábali brambory a Němec u nás – a my jsme nikdo nesměl ani promluvit. Tam leželi úplně dobití. Pak nás za týden odvezli na ten Vsetín a tam jsme byli až do konce války. Ty poslední vězně pustili o den spíš. Maminka tam zůstala a oni vám na druhý den všechny ty vězně naložili do auta, všechny jich postříleli u Meziříčí. Všeci zařvali v příkopě. A byla tam na cele s nima, mladá paní a právě ten manžel taky tam zařval v tom, taky ho zastřelili...“

  • „Jak nás vypálili, tak tam chudáci přišli tři chlapci ze zákopů z Josefova. Utekli ze zákopů. Oni vám našli to vypálené a byl tam takový sklípek a na tom sklípku to nebylo shořené a bylo tam trochu slámy a oni vám tam, chudáci, si zalezli přespat. Byla ještě zima, byl březen. Jenomže tam to hlídali ti esesáci. Oni furt čekali, že tam někdo přijde, že chytnou ještě nějaké partyzány. Tak se jim podařilo ty kluky najít a oni říkali, že též chtějí k partyzánům. Tak vám jich podvedli. Oni dělali, že jsů s nima. V noci se tam jeden Němec sebral a šel do Hošťálkové a přivedl celý komando. Obstůpili to a vybrali je z toho. Toho jednoho postřelili na nohy, tak on vám tam spadl a uhořel v té slámě. Tak byl pochovaný ještě po válce pod stromem. Blízko, jak jsme bydleli, tak byl takový buk. Však ještě je tam dodnes vyryté. To jsem tomu, co psal tu kroniku, ukazovala. Všude, co tam bylo. Že tam byl zakopaný, Jiří se jmenoval a byl z Josefova.“

  • „V kriminále jsem zažila též takový příběh. To byla maličká cela, dvě železný pryčny. Na tom nás kolikrát bylo. Já jsem byla nejmladší. Já jsem spávala na holé zemi. Jedině pod kabátem, který jsem měla. Na holé zemi, na zdi jinovatka. Víte, jak jsme tam žili? Hlad, zima, štěnice, vši, hrůza. Vždycky odpoledne se ťukalo na zeď a zprávy do okna. Na okno stoličku, já byla nejmladší, tak jsem vylezla do toho okna a do toho okna se vždycky hlásilo, kde jsů Rusi, kde je vojsko, prostě jak se pohybuje fronta. No, já blbec nahlédla do toho okna, ti gestapáci už tam byli ve dvorku pod těma oknama a zahlídli mě. Já jsem honem skočila dolů, ale za chvilku byli na cele a vytáhli mě ven, co jsem slyšela. Já říkám: ,No nic, ještě jsme nemluvili. Akorát signály jsme si dávali.‘ Tak že půjdu do sklepa, že tam jsou potkani a že mě budů žrát, až si vzpomenu. Tak mě vám vlekli jedno poschodí, druhé poschodí, třetí a až dolů do toho sklepa. A před tím sklepem: No co jsem slyšela? Já říkám: ,No nic.‘ Tak mě žuchli zpátky na celu. Zavřeli okna na zámek: ,A zdechněte tu, svině,‘ řekli. Máte tam jídelnu, záchod, kůpel, všecko. Vodu jsme brali ze záchodu. Tam nebyla voda. Do džbánku na pití jsme sebrali vodu ze záchodu. Tak nám to okno vůbec neotevřeli. Tak tam jsme byli zavření až do konce války.“

  • „Fungovali jsme celů zimu, jezdili jsme na lyžách, ráno děcka: ,Pojďte honem zajezdit stopy.‘ Oni vždycky v noci trochu přespali a ráno odcházeli pryč, neboť tam furt chodili Němci. V Hošťálkové, na druhé straně, tam bylo usídleno na zámku celé SS. Oni chodily štáby pořád těma horama. Tak my jsme museli honem ty stopy, jak chodili, tam byly celé chodníčky, jich bylo plno, tak ráno, jak napadl sníh, a aby na to nepřišli, tak honem jsme jezdili na lyžách a zajezdili to.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vítkov, 23.10.2012

    (audio)
    délka: 02:25:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ten Germánec mi ukázal, že všichni přijdem oběsit

Amálie Fojtíková (Rafajová) v roce 1947
Amálie Fojtíková (Rafajová) v roce 1947
zdroj: archiv pamětníka

Amálie Fojtíková, dívčím příjmením Rafajová, se narodila v roce 1929 v pasekářské osadě Koliby, která patří pod obec Rajnochovice v okrese Kroměříž. Osada leží uprostřed Hostýnských vrchů a okolní prostředí za války skýtalo ideální místo pro pohyb a skrývání partyzánů. Od roku 1944 se v ní pohybovaly oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, jejíž členy rodina pamětnice všemožně podporovala. Strýc a bratranec František a Vladimír Řepkovi se k partyzánům dokonce připojili. V zimě roku 1945 ale do osady Koliby vstoupil protipartyzánský oddíl ZbV Kommando 31 a všichni přítomní byli zatčeni, domy byly vydrancovány a vypáleny. Patnáctiletá Amálie, její nezletilý bratr František, matka Amálie a nevlastní bratr Josef Češek pak byli vězněni až do konce války. Amálie a její bratr František byli propuštěni tři dny před příchodem sovětské armády a Josefu Češkovi a matce Amálii se podařilo v květnu 1945 při transportu z vězení uniknout. Otec se po vypálení osady v šedesáti letech skrýval několik měsíců v horách. Po válce se už osada Koliby neobnovila a paní Amálie se nakonec přestěhovala do Vítkova, kde žije i dnes.