Vladimír Ficek

* 1926

  • „Asi za hodinu najednou přijel vůz do dvoru, s ním asi čtyři chlapi, ti Rusi, vpadli do domu. Tatínek seděl tam na židli a maminka v kuchyni, tam ve vedlejším pokoji, takový byl, prala, v zástěře, a prala. A ti přišli sem, rozhlídli se a začali hned do skříně a rabovat šatstvo. Tatínek uviděl, co se děje, tak honem utíkal si vzít aspoň ten svatební kostým [‚kostým‘ je rusismus, česky znamená ‚oblek‘], aby si zachránil, aby mu nesebrali... Tak nohavici chytil do rukou, jednu nohu si navlékl na nohy a za druhou mu chytil ten Rus a teď se o ty kalhoty tahali. Rus chtěl stáhnout tatínkovi kalhoty, a tatínek nechtěl pustit a tahali se tak dlouho, až ty kalhoty roztrhli na půlku. Tak ten Rus potom hodil tu půlku do rohu. Nažer se jich.“

  • „Teď jak přejedu hranice Československa, tak si lehnu na podlahu. Adresu tatínka mám, nevím, kde to je, dám průvodčímu adresu a ať mě vezou tam. A kde to bude, nevím. A tak jsem jel, přejeli jsme hranice, Čop, vlak zastavil. Lidi vystupujou, já jsem se podíval z okna a dívám se. Na nádraží takový veliký portrét, dva metry široký a pět metrů vysoký – Stalin! Já si říkám: Panebože, od jednoho Stalina jsem utekl a ke druhýmu jsem přišel.“

  • „Ty holky šly do vesnice, taky hledaly stravu. Tam kus vesnice byli Němci, jeden z nich měl stádo oveček. Ony mu jednu ovci vzaly, on na nich láteřil, ale nebraly na něj ohled. Přinesly dom ovci, zabily a hodovaly. On si stěžoval Američanům. Američani nasadili taky policii, aby hlídala. Myslím, že nejvíc hlídala právě totálně nasazený, k nám se velmi dobře chovali. Ten Němec si stěžoval u těch Američanů. Kde, kdo vám ublížil? Tak on jich Němec přivedl do lágru a říká: ‚Tyto ženský.‘ A ty ženský, jak uviděly, že to je ten Němec, tak hned tam si nalámaly pruty a tomu Němci po zádech jak začaly mlátit, tak ten Němec byl rád, že utekl. Američan se jenom smál.“

  • „Když vystěhovali ty kulaky, ty domy zůstaly prázdný. Na to místo se začali stěhovat Rusi z Ruska. Zřejmě ti chudší, prostě se stěhovali podobně jako tady po Němcích Češi. Taky tam to bylo. A vláda zřídila národní výbory. A národní výbory samozřejmě – to byli samí přistěhovalci, Rusi. A ti potom řádili! Zákony ještě pořádný nebyly a to říkali, že Lenin prohlásil: ‚Vlasť na mestách.‘ Neboli co ta vláda na obci uzná za vhodné, to je zákon. A stát potřeboval peníze, zřejmě. Tak vždycky na každou obec naložili daň, co musí zaplatit. A ten národní výbor složený z těch Rusů musel rozpočítat, kdo to bude platit. Tak to rozpočítali tak na všechny mimo sebe, oni nemuseli nic platit.“

  • „Každej se živil jenom z toho, co sklidili z té zahrádky. Jenže toho moc nebylo, byl hlad. A kolchoz – taky sehnali dobytek dohromady, a to krmení moc taky neměli. Kde ho vzít? Tak došlo už k tomu, že ten dobytek už hynul. Koně, to už v jednom místě udělali takový... kam sváželi tu mršinu. Když zdechl kůň a lidi se to dozvěděli, tak kteří se to dozvěděli, honem utíkali na to místo, kam toho koně povezou, zdechlýho. Přivezli ho tam a v ten moment ho lidi roztrhali, protože nebylo co jíst.“

  • „A dědeček Ficků, ti byli vystěhovaní tam za Čeljabinskem do holého pole. Nejdřív si museli dělat obytný domky nějaký. To se dělalo tak: půda svrchu, ty drny, se krájely jako čtverce, asi 10–15 cm silné, a vedle se ložily jeden na druhýho a z toho se stavěla zeď, z těch drnů. Tak se to vykopalo asi metr do země a z těch drnů se postavila zeď asi metr nad zemí. Tam byly lesy, tak káceli lesy, pokryli to trámy, nahoru naházeli ty větve a svrchu to zasypali hlínou a to byla střecha.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Znojmo, 25.04.2025

    (audio)
    délka: 02:46:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Znojmo, 19.06.2025

    (audio)
    délka: 34:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od jednoho Stalina jsem utekl a ke druhému jsem přišel

Vladimír Ficek 1965
Vladimír Ficek 1965
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Ficek se narodil 6. dubna 1926 v obci Čechohrad na jižní Ukrajině českým rodičům Josefu Fickovi a Cecílii, rozené Pohorské. Obyvatelé Čechohradu včetně Fickovy rodiny si v třicátých letech zažili všechny hrůzy násilné kolektivizace a stalinských represí – hladomor, ztrátu veškerého majetku a věznění. Zcela ožebračení se přestěhovali na Sibiř, kde otec s matkou pracovali v uhelných dolech, ale již po dvou letech se vrátili do rodného Čechohradu. V roce 1937 byl otec odsouzen ke dvěma letům nucených prací. V roce 1942 byl Čechohrad dobyt německými vojsky a Vladimír Ficek byl odvlečen do Německa, kde byl tři roky totálně nasazen v továrně na výbušniny. Po skončení války sloužil pět let v sovětské armádě. V roce 1953 se mu podařilo získat povolení k vystěhování do Československa, kde už nějaký čas žili jeho rodiče. V roce 1956 se oženil a usadil se nedaleko Znojma. Celý život pracoval ve strojírenském podniku Motorpal ve Znojmě jako frézař. V šedesátých letech vystudoval večerně s vyznamenáním střední průmyslovou školu strojní a získal kvalifikaci jako konstruktér a technolog. V roce 2025 žil se svojí ženou ve Znojmě.