Věra Fexová

* 1929

  • „Pamatuji se, že jsme se probudili 1. května ráno a těšili jsme se, že je volno. Přišla jsem dolů, podívala jsem se z okna a viděla jsem, že je sníh. 1. května 1945 padal sníh, to si pamatuji dodneška. Jak se tak dívám z toho okna, tak jsem viděla, že po té ulici směrem k nám z kopečka jde německý voják. A on, když jsem se koukala z toho okna, tak zamířil k nám. Nevím, co ho to napadlo. Přišel a samozřejmě mluvil německy, jestli někdo u nás mluví německy. Maminka nemluvila, já jsem si tedy něco pamatovala z té němčiny. Tak jsem se s ním pokoušela domluvit. A on mně vysvětlil, že přišel proto, že přivedli hlavně ruské zajatce, které ubytovali ve stodolách toho dvora, který byl u hradu, v tom zámku. A že jim chce uvařit jídlo. A viděl u nás takový kotel, ve kterém jsme vařili pro slepice, bylo to na dvorku a na elektriku. Chtěl, jestli bych s ním šla ještě někam, kde to také mají, že by pro ty zajatce uvařil nějaké jídlo.“

  • „No a potom, když už bylo v Praze povstání a už byl konec války, tak já jsem si myslela, že to dopadne tak, že ti Němci utečou. Myslela jsem si, že utekli ti, co hlídali ty Rusy, zajatce. Pak ale – je to pár let – jsem se dozvěděla, že jak se udělaly ty Revoluční gardy, tak že ty Němce zabily. Že jsou tam pohřbeni někde mimo hřbitov. To jsem nevěděla, to mně neřekli, až v Brně jsem se to dozvěděla od jedné dívky, která se vrátila do Brna, byla to sestra mého kamaráda, tak ta se to dozvěděla a řekla mi to. Ti zajatci se tam dožili konce války. A když ti Němci pak utekli nebo prostě zmizeli, tak jsme si mohli ty zajatce rozebrat a vzít si je domů. Protože oni tam museli zůstat až do 17. května a čekat na nějakou evakuaci domů. Abychom jim nemuseli nosit jídlo v těch kýblech, tak jsme si je rozebrali a do každé chalupy si každý někoho přivedl. Takže já jsem si přivedla domů dva ruské zajatce a dva Australany.“

  • „Jenomže já jsem se bála toho, že kdybych já odešla [do emigrace], že by zas trpěli moji rodiče. Protože strýc, tatínek toho bratrance, co odešel, jeden z bratrů mé maminky, tak byl potom zavřený. Dostal dokonce deset let, kdy byl zavřený v kriminále. Ne kvůli tomu synovi, ale že tady v každém okrese… Lidi, kteří jsou tak staří jako já, si to pamatují. To bylo v celé republice, v každém okrese se sebrala skupina lidí, která byla nepohodlná novému režimu, a udělali se z nich protistátní, že pracují proti státu. A byli zavřeni na několik let a pracovali v těch koncentračních táborech, jako třeba v Jáchymově nebo i v jiných místech. A pracovali tam v dolech, právě ti moji dva strýcové. Jeden, to byl nejmladší bratr maminky, a druhý jeho bratr, který byl druhý nejstarší, co mu utekl ten syn, tak pracovali mimo jiné v Jáchymově v tom dole.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Barrandov, 26.04.2018

    (audio)
    délka: 02:56:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřím, že by si lidé měli pomáhat

mladá Věra Lerchová
mladá Věra Lerchová
zdroj: archiv pamětnice

Věra Fexová, za svobodna Lerchová, se narodila 3. května 1929 ve Velharticích na Klatovsku, kde prožila své mládí. V roce 1944 po uzavření českých škol pracovala jako nuceně nasazená v zemědělství. Na sklonku druhé světové války nosila jídlo zajatcům, kteří byli umístěni na velhartickém zámku. Po studiu na obchodní škole v Klatovech a maturitě v roce 1948 uvažovala o emigraci. V rámci vykonstruovaného politického procesu byli její dva strýcové zatčeni a odsouzeni na dlouhé roky do Jáchymova. Komunisté pamětnici neumožnili pracovat ve školství, a tak nastoupila do podniku Centrotex a na ministerstvo zahraničního obchodu. Po odmítnutí vstupu do KSČ musela z ministerstva odejít a nastoupila do pražské kanceláře strakonické zbrojovky. Po mateřské dovolené pracovala v Českém rozhlasu a v České televizi. V roce 1969 se jí splnil dětský sen a stala se učitelkou na střední ekonomické škole v pražských Vršovicích, odkud v roce 1982 odešla do penze. V současnosti žije na Praze 5 – Barrandově v kruhu své rodiny.