Jiří Fajmon

* 1964  

  • „Takže kolem 17, 18 let, bylo to na rozhraní, šli jsme z nějaký vinárny, sice možná nějakej alkohol tam byl, bylo to kolem srpna a v nás vybouřilo to, že bylo výročí té okupace. A nikdo ze stotisícovýho města, nikdo si nedal žádnou svíčku, květinu, nic. Za to by byl okamžitej trest. Takže vlastně mě napadlo, prostě takovýho blbýho mladýho osmnáctiletýho, že jsem napsal na krajskou správu SNB, což je jako dnešní krajská správa policie, napsal jsem jako v uvozovkách hanlivý nápisy: ‚Dubček vás nevolal, táhněte za roh dál.‘ A to byly pasáže, který byly ze starejch novin, který byly oficiální z roku 68. No jo, ale v tý době, v tom 83., 84. roce to bylo protistátní. Takže bylo jasný, že oni hledali viníka, až ho teda našli. Našli ho ve mně. A tak jsem se vlastně setkal poprvé s justicí, s prokurátorem, s advokátem v 18 letech, rozklepanej, ale měl jsem v sobě něco, že už čtyři roky jsme byli takoví držáci, takže se z toho jako nepodělám. Tak jsem se z toho nepodělal. Bylo to těsně před vojnou, tak mi dali podmínku. Jeden chtěl tvrdej trest, druhej říkal: mladej kluk, mladej člověk, tak to chtěli se mnou zkusit. Dali mi podmínku, poslali mě na vojnu, jenže na vojně to člověk taky nevydrží. Jako když máte touhu něco udělat, tak ta touha vás nutí to dělat.“

  • „Já v tý době jsem jezdil do Polska, to mi bylo nějakejch sedmnáct, osmnáct let, a tahal jsem tam knížky, vlakem jsem tam prostě propašoval knížky a zpátky jsem zase vozil nějaký časopisy, který byly u nás zakázaný, nebo knížky taky, buď Škvoreckýho Prezidentův vězeň, nebo od Škutiny. To jsou takový knížky, který dneska jsou běžný a který dneska se málo čtou, ale takhle jsem byl vlastně aktivní, že jsem pomáhal.“

  • „V těch dvanácti, třinácti letech jsme s takovou malou partou lidí se dali dohromady, co jsme byli, myslím si, hodně mladý. To jsme chodili do osmý třídy, a tak jsme vymejšlely věci, kdy jsme lezli po starejch půdách, ale stále jsme poslouchali víceméně to BBC a Hlas Ameriky večer, že taková hezká znělka, hezký písničky. Nota bene, myslím si, že i dneska stále v některých zemích je ideologie, třeba od nás na východ, že prostě jaksi je tam svoboda, ale ta ideologie je veliká, jo, že si můžete říkat, co chcete, ale stejně jako by, bych řekl například třeba Borůvku, jo, nemůžete říct třeba, že Putin je blbej. U nás můžete, ale u nich ne, tam je to prostě furt. Ale máte jako jakýsi pocit svobody. Takže jsme byli mladý, a tak jsme chtěli využít i jakousi naši svobodu a tu společnost, která nám nalajnovala jednu čáru, kde jsme museli chodit do Pionýra – já jsem teda nechodil, já jsem hodně zlobil, já jsem měl od první do devátý třídy dvojky z chování, To jsem měl pokaždý. Jednou jsem neměl, tak to byl zázrak. To ale opravdu byl nějakej boží zázrak, jinak jsem měl furt dvojky z chování, takže jsem furt zlobil a vymýšlel jsem kraviny. Nejenom kolem školy, ale i za školou. Nikdy jsem neměl záškoláctví, to ne, ale vždycky jsem do školy chodil, učil se, ale s kamarádama, osmá, devátá třída, už nás jaksi vedli někam, že jsme předurčený do SSM. To znamená Socialistický svaz mládeže. A to pro nás bylo takový nepřijatelný. My jsme měli třeba delší vlasy. To nesmělo bejt. Měli jsme třeba křížek na krku. Nebo kamarád měl takovej atomák. To bylo úplně zakázaný. To třeba příslušník Veřejné bezpečnosti to strhnul, jo, sice nedal mladýmu člověku obuškem, ale vynadal mu a třeba přišel do školy dopis, jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, u pamětníka doma a ve škole, 27.03.2017

    (audio)
    délka: 01:33:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda je to nejcennější, co může bejt

Jiří Fajmon_dobový portrét.JPG (historic)
Jiří Fajmon
zdroj: dobové foto: archiv pamětníka, současné foto: z projektu Příběhy našich sousedů

Jiří Fajmon se narodil 21. dubna 1964 v Trmicích u Ústí nad Labem, kde žil dvacet let. V 80. letech se přestěhoval do Liberce a poté do nedalekých Jeřmanic. Pracoval jako strojník u Českých drah a od útlého mládí poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu a BBC, šířil protirežimní letáky a samizdaty, tajně vozil knihy do Polska a z Polska pašoval zakázané časopisy, účastnil se demonstrací a také je organizoval. V 80. letech byl opakovaně vyslýchán a vězněn z politických důvodů. V roce 1988 podepsal Chartu 77 a pravidelně se stýkal s chartisty. Stal se členem Hnutí za občanskou svobodu na Liberecku. V roce 2016 obdržel pamětní dekret a odznak odboje a odporu proti komunismu od ministra obrany Martina Stropnického. V současné době žije v Kryštofově Údolí, kde vede penzion a je zastupitelem obce.