Irena Fajmanová

„My jsme se vrátili na statek v Chotyni u Liberce. Matka tam začala hospodařit na statku po svých rodičích. Nechtěla vstoupit do JZD, tak musela odvádět velké dávky. Někdy věděli, že nemají na statku slepice, a museli odvádět třeba sto vajec. Velké statky místo deseti metráků žita odváděly třeba třicet metráků, protože [komunisti] věděli, že to nemůžou splnit. Moje matka proti tomu bojovala, když šla na schůzi, tak řekla, že se hospodaří špatně. Začala na ni chodit udání. Došlo to tak daleko, že se dostala k soudu a v její nepřítomnosti, protože ležela v nemocnici se žloutenkou, byla odsouzena na dvacet let. Protože ležela v nemocnici, tak byl nástup odložený.“

„Když jsem šla do školy na dopolední vyučování, tak jsem z Liliové ulice šla na Anenské náměstí, vešla jsem do Křemencovy a zadní stranou jsem se dostala do Vojtěšské. V té Křemencově jsme se vždycky sešly se spolužačkou a šly jsme dál. Ona říkala: ,Půjdeme dneska jinudy, podívej se, je tady tolik lidí!’ Tak jsme to obešly a dostaly jsme se do ulice, kam vjížděla německá auta ke kostelu. My jsme chtěly jít dál, říkaly jsme, že jdeme do školy, a oni nás odstrčili, začali na nás německy křičet, ať jdeme okamžitě pryč. Okolo bylo plno Čechů, nikdo nevěděl, co se děje, nikdo netušil, že tam jsou. Viděla jsem celou tu akci. Po letech jsem se dozvěděla, že byli domluvení s pohřební službou. My jsme viděly, jak tam přijíždělo to auto, a moje spolužačka říkala: ,Pojď, jdeme pryč, tady asi někdo umřel a budou ho nakládat, já to nechci vidět.’“

„Jednoho dne jsme šli spát, nic se nedělo. Vím, že mamka akorát řekla: ,Já si půjdu lehnout později.’ Seděla v kuchyni a dělala, že něco čte, ale byla celá rozrušená. My jsme usnuli a najednou v noci velký hluk a bouchání. Vtrhli k nám vojáci, asi šest lidí. Všechny nás vytáhli z postele a postavili nás ke zdi nebo ke skříni čelem, abychom nic neviděli. Když jsme pohnuli hlavou, tak nám dali zezadu takovou ránu, že nám tekla krev z nosu. Já jsem chtěla udělat krok k mému bratrovi a ten jeden to viděl, tak mě nakopnul, že mi roztrhl stehno. Já jsem pochopitelně brečela. Máma ke mně chtěla jít, takže se do ní taky pustili. Ona pak ležela na zemi a kopali do ní. Bylo to ošklivý. Závěr toho byl, že nás všechny odvezli do Pečkárny. Potom jsme už mámu ani tátu neviděli několik měsíců a nás s bratrem asi po čtrnácti dnech odvezli domů.“