Libuše Fajkošová

„Nejdřív to bylo Polsko, hranice Polska byla na Lučině, a potom to zabrali Němci až po Odru. Jeho otec dostal Volkslistu, jinak by musel opustit statek a rodinu, nevěděli, kam by se měli odstěhovat, tak ji přijal. Na základě toho musel tehdy sedmnáctiletý chlapec odejít a narukovat na vojnu. Příbuzný tatínkův byl lékař a ten mu dal podvakrát mléčnou injekci a vyvolal mu vysoké teploty. Když už se to opakovalo potřetí, německý odvodový lékař řekl: ,Konec, jinak půjdete všichni.‘ Takže manžel musel narukovat, ale to byla zase anabáze, ale tím, že se oddálilo jeho nastoupení, tak nemusel odejít na východní frontu, protože spoluobčané, kteří taky takto dopadli, ti už se nikdy z Ruska nevrátili.“

„Z Hukvald přišel předseda národního výboru a říkal: ,Dostali jsme ze Žermanic zprávu, že jsi nepřítel státu, že jsi nebezpečný, ale my ti věříme, protože vidíme, že odvádíš dobrou práci, a správce tě chválí. Byl jsem v Místku a tam hlásil rozhlas – Josef Fajkoš, nejlepší pracovník státního statku, pomáhal výborně splnit žňové podmínky a úspěšně jsme žně ukončili.‘ Takové paradoxy. Jednou tak, podruhé tak.“

„Tak jsme neměli nic. A ještě nakonec, psychicky… Třeba ten tajemník a předseda stranický nás jednou v noci probudili, začali bouchat na okna, přes zahrádku se tam dostali – a to jsem slyšela na vlastní uši: ,Ty kulaku, dej si pozor, my tě můžeme odsud kdykoli vyhodit nebo tě pověsíme tady na ty první stromy.‘ To jsem slyšela.“

„Když se potom vylodili Angličané v Normandii, tak se schovávali – domluvili se dva tři Poláci a on, někde ve stodole, a přihlásili se k francouzským partyzánům. Ti také bohužel neměli možnost přepravit je k naší armádě, která se mezitím v Anglii utvořila, takže to trvalo nějakou dobu, převezli je potom do Londýna. V Londýně byli v táboře a z toho tábora se nakonec po připojení k československé armádě dostali až k Dunkerque.“