„Nezapomenu ten křik. Jak je tam někde v těch místnostech mučili, tak vím, že naše maminka šla a takhle mně držela hlavu, uši, strkala mě před sebou do tý hovorny. Tam byl dlouhej stůl, tatínek na jedný straně stolu, my s maminkou na druhý... Jsem k němu vůbec nesměla, to jako nešlo. Brečeli jsme všichni, ani jsme si toho moc nepopovídali. Na ty Kouničky do smrti nezapomenu...“
„Téma: přírodní zákony. Nevím, proč přírodní zákony jsme se měli učit v politickým školení. A von nám, si pamatuju, říkal: ‚Nemyslete si, že blesk je od pánaboha, to je elektrický výboj!‘ No my jsme se kopali pod lavicema. Já jsem říkala, no sem já chodit nebudu. Akorát jediný, co za něco stálo, byl Havlík, starej učitel, jestli ho znáte. Tak ten to teda měl fundovaný. Nevím už, co měl za téma, ale toho jsme poslouchali, ten opravdu jedinej z těch všech přednášejících za něco stál. To jsme mu zatleskali. Ale jinak tam chodili samí straníci – jeden o atomový bombě – měl tam tabuli a prý ‚takhle se to plíží...‘ A on se plížil skrčenej kolem tabule, no my jsme se řehtali do kapesníku. Takovýhle školení politický jsme měli. Pro smích, no.“
„Ten jeho návrat si pamatuju. To bylo v červenci v roce 1945. Bydleli jsme v takovým starým rodinným domku... On šel po dvoře před oknama a byl jak gestapák. Měl holínky po Němcích nějaký, jak... nějakou německou uniformu měl ještě na sobě, no protože do něčeho je oblíct museli. Oni byli v těch trestaneckejch hadrech, tak jim tohle dali. A ještě měl nějakej ranec na zádech, jo. Ostříhanej dohola byl – a byl vypasenej! Von vám prostě za ty měsíce ještě dost... Američani jim dávali tu ‚umru‘, jak se říkalo, tak byl jako dost vypasenej. Teď položil ten ranec, naše maminka vylítla ven a: ‚Táto, seš doma‘, tohle... ‚Prosim tě, nech to tady, to se všecko spálí, i ty holínky, všechno, svleč se do naha, já tady pro tebe mám tvoje šaty. Prosím tě, nech to tady, nebo tu bude plno vší.‘“
Věra Erhartová (roz. Kubíčková) se narodila v roce 1932 v Jihlavě. Pochází z dělnické rodiny: matka pracovala v pletárně a otec se vyučil hrnčířem. Otec byl v roce 1941 zatčen, protože finančně přispěl na vdovy po politických vězních. Nejdříve absolvoval trest v Jihlavě, posléze ve věznici Brno-Kouničky, až byl nakonec přemístěn do koncentračního tábora. Přežil dva pochody smrti a v červenci 1945 se vrátil domů. Pamětnice jakožto dcera politického vězně chodila za války do tzv. vedlejší školy. Později navštěvovala zdravotní školu, kterou však nedostudovala. Byla zaměstnána jako fakturantka a postupně se vypracovala až na vedoucí účetní; tuto pozici zastávala až do důchodu. Na jaře roku 1969 se na jihlavském náměstí upálil její kamarád Evžen Plocek na protest proti okupaci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
