Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Erhartová roz. Kubíčková (* 1932)

• narozena v roce 1932 v Jihlavě

• 1941 – její otec zatčen: nejdříve byl ve vězení, pak v koncentračním táboře

• za války chodila do tzv. vedlejší školy

• otec se vrátil v červenci 1945

• chodila na zdravotní školu, nedostudovala

• pracovala jako fakturantka, později jako vedoucí účetní

• roku 1969 se na jihlavském náměstí upálil její kamarád Evžen Plocek

Věra Erhartová pochází z dělnické rodiny. Její otec se vyučil hrnčířem a matka pracovala v pletárně. Oba se narodili ještě za Rakouska-Uherska a zažili mimo jiné velkou hospodářskou krizi počínající roku 1929. Otec v té době čerpal tzv. žebračenky, matka dostávala v pletárně svetry v hodnotě měsíční mzdy a musela se je sama snažit prodat.

Němci měli nosy nahoru

Jihlava byla před válkou napůl německé město: Němci zde žili s Čechy naprosto běžně jako sousedé. Vzájemné vztahy se však se začátkem války zkomplikovaly. „Němci měli najednou nosy nahoru, my jsme byli vzduch,“ vzpomíná Věra Erhartová. Nejhorší prý byly německé děti, které ty české trápily. České děti si to nenechaly líbit: obě komunity se tak vzájemně provokovaly.

Pamětnice chodila do dívčí školy. Třídní učitel byl velmi pobožný a zároveň přísný; děti občas fyzicky trestal. Musely za trest třeba předpažit a po určenou dobu držet ruce ve vzduchu. Jedním ze školních předmětů bylo v té době vaření. Dívky chodily na tento předmět k paní učitelce domů, protože škola neměla potřebné vybavení. V době potravinových lístků byly hodiny vaření záchranou: na nákup ingrediencí pro školní účely byl určen zvláštní příděl. „Paní učitelka vždycky vymyslela takový jídelníček, abychom se dobře najedly.“ Němci tehdy dostávali větší a kvalitnější příděly jídla, což jen přispívalo ke vzájemné řevnivosti mezi Čechy a Němci.

Ke konci války došlo k rozdělení škol na hlavní a vedlejší: vedlejší škola byla určena pro slabší žáky a pro ty, jejichž rodiče byli zatčeni z politických důvodů. Z vedlejší školy nebylo možné se přihlásit na žádnou střední školu ani jít nikam do učení; její absolventi byli určeni jen na vykonávání pomocných prací. Šlo tedy hlavně o formu perzekuce rodin politických vězňů. Pamětnice do vedlejší školy nastoupila ve čtvrté třídě, protože její otec tou dobou seděl ve vězení.

Ze všech stran křik

Otec na začátku války pracoval v hrnčířské dílně U Baštů. Jednoho dne dílnu navštívil člověk, který vybíral finanční příspěvky na vdovy po zavřených komunistech; otec přispěl pět korun. Dotyčný člověk byl údajně součástí protifašistické buňky. Zanedlouho byl zadržen a s ním byl zabaven seznam přispěvatelů, který si vedl. Všechny ze seznamu zavřeli: nebylo podstatné, zda jsou, nebo nejsou v komunistické straně. Otec byl nejdříve zavřen ve vězení v Jihlavě a pak v Brně-Kouničkách. Pamětnice s rodinou ho chodila často navštěvovat, zejména když byl v jihlavském vězení: „Věděli jsme, v kterým je okně, tak jsme mu tam vždycky v určitou hodinu chodili mávat.“

Později za ním přišli i do Kouniček. To byl pro pamětnici hrozný zážitek: „Ten křik ze všech stran! Maminka mi držela hlavu a uši a strkala mě před sebou do hovorny.“ V hovorně stál dlouhý stůl: na jedné straně seděl vězeň, na druhé jeho rodina. „Všichni jsme brečeli, ani jsme si moc nepopovídali.“ Návštěva v Kouničkách znamenala pro Věru Erhartovou přelomový bod, na který už asi nikdy nezapomene. Doba protektorátu změnila její vnímání okolního světa: pamětnice si z ní odnesla zejména averzi k německému národu jako celku. „To mi nemůže nikdo zazlívat, že ani dnešní Němce nemám ráda. To se se mnou ponese až do smrti.“

Otec se po třech letech vězení dostal do koncentračního tábora. Když se pak blížila Rudá armáda, vězni absolvovali tzv. pochody smrti. Otec ve svých třiatřiceti letech přežil dokonce dva takové pochody. Později vyprávěl, že spali vestoje, namačkaní ve stodole... „Když od někoho slyším, že žádný holocaust neexistoval, tak bych mu dala pár facek.“

Žádní pánové nepřijdou

Když byl otec ve vězení, tak jeho rodinu chodil každý měsíc kontrolovat příslušník gestapa, pan Ripl. Těsně po otcově zatčení byla u nich domovní prohlídka: „Tejden jsme to po nich uklízeli.“ Ripl hodně vyzvídal hlavně u malé Věry: „Nechodí sem nějací pánové, třeba na návštěvu, s nějakýma papírama a tak?“ Ta většinou odpovídala: „Ne, naše maminka je věrná, to žádní pánové nepřijdou.“ Ve skutečnosti se maminka skutečně občas s někým scházela: byla členkou lidové strany a lidovci k ní chodili na návštěvy. Pamětnice si však nevzpomíná, že by někdy hovořili o politice.

Pan Ripl vyhrožoval, že rodinu odvezou na Sibiř nebo že pamětnici dají na převýchovu. „Já blbec jsem se na to těšila, protože jsem nevěděla, o co jde.“ Také kontroloval, jestli nemají ‚šmelinu‘: nějaké zboží, co si sehnali navíc, mimo stanovené příděly. Maminka například nekouřila, a tak vyměňovala tabačenky na venkově za jiné potraviny. Ještě mnohem průbojnější byla v tomto ohledu teta. Ta nosila širokou sukni se spoustou kapes, kam se vešlo „pomalu půl prasete“. Pracovala v tabákové továrně a výměnou za cigarety byla schopná sehnat téměř všechno.

Táta vypadal jako gestapák

V květnu 1945 přišel konec války a maminka pamětnice začala s pomocí Červeného kříže shánět svého muže. Od té doby, co byl odvezen do koncentračního tábora, o něm rodina neměla žádné zprávy: nevěděli, zda je vůbec živý. Nakonec ho našli v nemocnici v Plzni. Prodělal dva tyfy a rodině bylo řečeno, že se vrátí domů, až se uzdraví.

Vrátil se v červenci 1945: pamětnice si na ten okamžik zachovala velmi živé vzpomínky. „Šel po dvoře a vypadal jako gestapák.“ Měl totiž na sobě holínky po Němcích a navíc nějakou německou uniformu. Také byl ostříhaný dohola, stejně jako pan Ripl. Maminka byla šťastná, že ho konečně vidí, ale také racionálně pamatovala na bezpečnost rodiny, když otce ihned zaúkolovala, aby se svlékl. „Oblečení nech tady, to se všechno spálí, i ty holínky... Prosím tě, nebo bude všechno plné vší.“ Předtím se totiž šířily zvěsti o koncentračních táborech hlavně v tom smyslu, že jsou plné vší.

Fyzickou rekonvalescenci otec po válce prodělal velmi rychle, horší však byl jeho psychický stav. Věra Erhartová si pamatuje, že se ještě dlouhou dobu choval jinak než předtím: nemohl se zbavit některých návyků, které si odnesl z koncentračního tábora a z pobytu ve vězení. Když třeba viděl na zemi nějaký nedopalek, tak ho sebral a pečlivě si jej uložil. Přitom měl doma cigarety. Nebo jednou šla celá rodina na návštěvu: paní domu zrovna škrábala brambory a on sbíral bramborové slupky, ačkoliv měl doma dost jídla. Otec zemřel ve dvaaosmdesáti letech, dožil se tedy poměrně vysokého věku.

Po válce se situace v Jihlavě obrátila: najednou pronásledovali Češi Němce. Z města jich bylo odsunuto asi dvacet tisíc a směli si odnést jen to, co unesli. Jihlava se vyprázdnila, najednou zůstalo mnoho bytů volných. Někteří Češi si je zabrali i s veškerým majetkem. Radnice vydávala cedule s upozorněním pro ruské vojáky, na kterých bylo azbukou napsáno: „Zdes živuť Češi.“[1] Pokud tuto ceduli někdo neměl na dveřích, tak tam Rusové chodili a rabovali. Po odsunu se zbylé věci po Němcích svezly na jedno místo a prodávaly se. Matka pamětnice zakoupila z této sbírky čtyřlampové rádio Telefunken.

Blesk není od pánaboha

Po měšťance začala Věra Erhartová navštěvovat dvouletou zdravotní školu. Sama přiznává, že výrazné vlohy ke studiu tohoto oboru neměla a k přijímacím zkouškám šla spíše kvůli kamarádce. Nakonec kamarádku nevzali, ale ji ano. Na škole však nevydržela a ve druhém ročníku studium přerušila. Zanedlouho nastoupila jako fakturantka ve velkodistribučním podniku. Zde kariérně stoupala přes pozici obalové referentky nebo likvidátorky faktur až na vedoucí účetní: tuhle práci vykonávala až do důchodu. Pamětnice byla tedy celý život zaměstnána u stejné firmy, která jen postupem času různě měnila název.

V práci musela několikrát absolvovat politické školení, protože nebyla členkou strany. Tohle školení bylo až na výjimky k smíchu. Přednášející prezentovali informace jako: „Nemyslete si, že blesk je od pánaboha, to je elektrický výboj!“ Pamětnici připadalo opravdu směšné, že by se měla něco takového učit v padesátých letech. Proto si stěžovala a už tam nemusela docházet.

Roku 1951 se vdávala a o tři roky později se jí narodila dcera. Zrovna v roce 1951 přišlo nařízení, že svatba musí být povinně na radnici a nevěsta musí být oblečená v kostýmku. Pamětnice proto měla v jeden den dvě svatby: jednu na radnici a druhou v kostele. Věra Erhartová vzpomíná, jak tehdy na radnici dostali poukaz na povlečení na dvě postele. Roku 1970 se vdala podruhé, tentokrát za svého nadřízeného v práci.

V době pouťové Jihlavy

V dubnu roku 1969 se na jihlavském náměstí upálil Evžen Plocek. Byl to společný kamarád pamětnice a jejího prvního muže: měli spolu trampskou osadu a jezdívali na výlety. Stejně jako Jan Palach nesouhlasil se vstupem vojsk a jeho čin byl protestem proti normalizační politice KSČ. V té době zrovna v Jihlavě probíhala pouť: na náměstí byly rozestavěné kolotoče a Evžen Plocek se polil benzinem někde u střelnice. „Komunisti potom říkali, že byl opilý, protože byl cítit alkoholem.“

[1] Fonetický přepis.