Petra Erbanová, roz. Šoršová

* 1948  

  • „Vím, že v roce 1969 jsem osobně nesla květinu Evě Livečkové, která pracovala ve zdravotnictví. Byla to tuším zdravotní sestřička, nevím, z jakého oddělení. Měla pamětní desku na poště, protože u pošty jí prostřelili krk. Vezli ji okamžitě do nemocnice. Jako zdravotní sestra věděla, co to znamená – byla ochrnutá v podstatě na celé tělo. Ještě někdo jí tam myslím pokládal květinu. Já jsem tam také pokládala květinu a vím, že tam přes ulici, jak je dnes cestovní kancelář… tam odtud z podloubí přišli dva takoví chlápci, přišli ke mně a tu květinu z toho místečka uchopili a vhodili ji do silnice. Jel tam autobus a tu kytku přejel. Já jsem jim říkala: ,Co to děláte? Já sem nesu kolegyni ze zdravotnictví, která se mnou pracovala, tak jí nesu květinu na to místo, kde byla zastřelena.‘ Protože žila pár dní a pak zemřela (zemřela 23. srpna 1968 v důsledku střelného poranění krku – pozn. ed.). Oni mi řekli: ,Jestli se nechcete dostat na výslech na VB, tak okamžitě odtud zmizte!‘ Já jsem na ně koukala a říkám: ,Pánové, vy jste v civilu, o co vám jde?‘ Odpověděli: ,My jsme v civilu, ale my to tady hlídáme. Jestli nechcete mít problémy, tak utečte a hodně rychle!‘ Chvíli jsem zůstala stát, oči navrch hlavy… ale pak se mi rozklepalo srdce a říkám si: ,No, co to je?! Rok poté a ono to bude zrovna to samé jako v 68. roce, jenom s tím rozdílem, že to jsou naši lidé?!‘ Bylo mi teda úplně šíleně. V tu dobu mi bylo tak hrozně, že jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Já bych s takovou chutí někoho v tu ránu zmlátila, ale ono to nešlo, že ano?“

  • „V první řadě jsem tomu ani nějak nevěnovala pozornost, protože jsem se snažila postavit a chtěly jsme s kamarádkou utíkat do zubárny (do zubní laboratoře, kde pamětnice pracovala – pozn. ed.) a najednou jsem zase spadla. A Eva mi říkala: ,Prosím tě, neválej se tady, vstávej a jdeme.‘ Vstala jsem a znovu jsem spadla. Podívala jsem se na nohu, protože jsem na ní cítila nějaké teplo a řinula se mi z ní krev. A vzhledem k tomu, že jsem se pak dozvěděla, že jsem v té noze měla přestřelený hlavní nerv, tak proto jsem necítila nějakou velkou bolest. Až potom když mně to ošetřovali, rentgenovali, zašívali, tak to samozřejmě už trochu bolelo, protože pracovaly veškeré přídavné nervy, i když porušen byl ten hlavní nerv. Ale v nemocnici jsem se při rentgenu dozvěděla… doktoři si mysleli, že v ráně nic není, akorát mi ji vyčistili a řekli, že mě ještě pošlou na rentgen. A na něm mi zjistili, že je celá ta nábojnice v koleni. Tak mě poté v noci operovali.“

  • „Abych se vrátila k liberecké nemocnici. Obdivuji tu dobu, kde se proti dnešku a dnešním lékařským vymoženostem pracovalo, dá se říci, na koleni. Něco tak úžasného, sehranost, ochota, ten úžasný kolektiv všech lékařů, sester, pomocného personálu. To bylo něco, na co se nedá zapomenout. Chovali se k nám fantasticky. Pouštěli za námi známé i neznámé osoby, které s námi natáčely rozhovory. Dávali nám číst články, nosili nám noviny, dobroty, kytky. Všichni se k nám chovali úžasně. Tak jak se zachovali lékaři, sestry a pomocný personál nemocnice, z toho by si dneska možná někdo někde, nechci říci kde, ale měl brát příklad, protože to bylo prostě něco úžasného. V jakých podmínkách, za jakých okolností a vůbec v té době, kdy nebylo v podstatě s čím pracovat, tak to bylo něco nádherného, něco úžasného, na co se nedá zapomenout. A všem by člověk chtěl každý rok v této době anebo stále děkovat, děkovat a poděkovat. Znovu chci poděkovat, protože na to se opravdu nedá zapomenout.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Liberci, 17.05.2017

    (audio)
    délka: 01:35:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po zásahu kulkou mi noha visela jako kus hadru

Petra Erbanová (maturitní foto), 1966
Petra Erbanová (maturitní foto), 1966
zdroj: archiv pamětnice

Petra Erbanová, za svobodna Šoršová, se narodila 31. května 1948 v Liberci. Vystudovala střední zdravotnickou školu v Ústí nad Labem, obor zubní laborant. Dne 21. srpna 1968 se navzdory okupaci vydala do práce. Nedaleko od ní, v samotném centru Liberce, ji do pravé nohy zasáhla kulka vystřelená vojákem okupačních armád Varšavské smlouvy. Skončila v liberecké nemocnici. Ze zranění se léčila sedm měsíců a jeho následky si nese dodnes. Během normalizace byla opakovaně vystavena podezíravému a necitlivému přístupu příslušníků státní moci a zaměstnavatele. Byla aktivní v ulicích během sametové revoluce v roce 1989. Od roku 1995 pracuje v azylovém domě Speramus v Liberci. Vychovala dva syny. Žije v Liberci.