Slavěna Eliášová

* 1943  

  • „Byla taková dohoda, takže ti Ukarajinci z Polska se přestěhovali do těch domků Čechů. Tak my jsme teda kamarádili s těma ukrajinskýma dětma, protože tam jiný nebyly. A to si vzpomínám, my jsme s Rosťou museli mluvit česky. Neexistovalo, abychom spolu mluvili ukrajinsky. Když jsme přišli domů a mluvili jsme ukrajinsky, tak jsme dostali nějakej šťouchanec a museli jsme mluvit česky. Protože máma řekla: ,Dřív nebo později odjedeme do Čech, pamatujte si to. Jestli to bude za týden nebo za patnáct let, ale jednou do Čech odjedeme. Musíte mluvit česky.' Takže jsme museli mluvit česky, a když jsme mluvili česky, tak se nám děti hrozně smály a většinou nám říkaly: ,Pocem!' Protože jsem volala na Rosťu: Pojď sem!“

  • „A zajímavé bylo to, že v padesátých letech u nás bydlel milicionář, který byl vyslaný z Rovna. Oni byli vlastně v každé vesnici, aby tam dohlíželi na pořádek. Jednou ti banderovci přišli, že se chtějí prospat. Tak děda (otec- pozn. autora) je nechal. Co měl dělat. Nad kovárnou měli seno a tam spali. Za nějakou dobu tam přišli vojáci, to si pamatuju, měli bodáky. Pod schodama jsme měli obilí, naskládaný pytle, a oni těma bodákama to obilí prořezali, jestli tam není schovanej nějakej člověk. Hledali všude, ve sklepě, byli všude. Hledali a nás máma vzala někde bokem a držela nám pusy, abychom vůbec nemluvili. Museli jsme být ticho, protože bysme to mohli prozradit. Taky zašli do kovárny a to potom děda vykládal, že se ho ptali, jestli neví, jestli jsou tam někde banderovci. A on říkal: ,No já nevím, ale snad spí nad kovárnou.' Nevím, jak to vzali, ale asi si mysleli, že to říkal žertem. Jinak by bylo zle, kdyby se tam podívali.“

  • „Když si to takhle uvědomím, tak to muselo být hrozně těžký, protože dvě děti zemřely a já jsem se narodila v roce čtyřicet tři, takové nejhorší době za války. Byl mně necelej rok, když jsem onemocněla zápalem plic, protože jsme taky často seděli ve sklepě, jak se bombardovalo. I v zimě. Dostala jsem zápal plic a následně zápal mozkových blan. Ale měla jsem to štěstí, že tam procházela armáda, vlastně už hnali Němce, tak nevím, jestli to byl lékař Svobodovy armády nebo nějaké ruské armády, a tak mě teta, tátova sestřenice, vzala k sobě do Zdolbunova. To byl vlastně železniční uzel a tam stála armáda. A tam mě léčil ten vojenský lékař. Jenomže já jsem byla v tak špatném stavu, že jednou řekl, že je to úplně zbytečný. Že ať mě vezmou a jdou domů, protože už není žádná šance. No a jak byl duben a jak to se mnou kodrcalo po těch zmrzlých hliněných cestách, tak já jsem najednou začala brečet a začala jsem najednou jevit známky života. A naši neměli žádný léky, nic a přijeli se mnou domů a děda (otec – pozn. autora) se otočil a mazal z Podlísek na hlavní silnici, tam stopnul nějaký nákladní auto a jel do Zdolbunova. A ráno byl zpátky s lékama. Jel za tím doktorem. Takže se to lepšilo, lepšilo a jsem tady a bude mi pomalu sedmdesát let.“

  • „Když se urodilo, tak dostali pytel obilí nebo dva. A když se neurodilo, nedostali nic. Dostali pár rublů. Ještě při každé výplatě, která byla jednou, dvakrát do roka, museli koupit obligace. To bylo povinný. To bylo jako dluhopisy nebo něco podobnýho. Jak jsme odjížděli, tak jsme se zajímali, jestli nám je proplatí. Prostě neexistovalo.“

  • „Potom byl zavřenej za to, že v osmnácti letech chtěl utéct do Rakouska. On chtěl přeplavat Dunaj a přesně uprostřed ho čapli. A protože byl syn kulaka, kterého vystěhovali z Plzeňska sem, tak měl ještě vroubek navíc, a tak ho zavřeli. Poprvé dostal dva roky. Podruhé, když ho čapli, tak dostal šest let. Poprvé chtěl utéct přes Dunaj, podruhé přes Hřensko a tam ho čapli a dostal šest let.“

  • „Já si na něho pamatuju, až když přišel z toho vězení, po tom vorkutském gulagu. Pamatuju si, jak hrozně vypadal. Lezla jsem úplně pod stůl. To jsem viděla hodně takových lidí. Protože tam, když byl hladomor, tak se tam furt courali lidi z východní Ukrajiny a pak z Běloruska a prosili o chleba a trochu mouky nebo cukru, aby nakrmili svoje děti. Tam to bylo hrozný začátkem padesátých let, to si už pamatuju.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 29.05.2012

    (audio)
    délka: 03:05:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já byla tak zblblá, že jsem si nedovedla představit, že by mě nevzali do Pionýru nebo do Komsomolu

Slavěna Eliášová v dětství
Slavěna Eliášová v dětství
zdroj: archiv pamětníka

Slavěna Eliášová, dívčím příjmením Lucuková, se narodila v roce 1943 českým rodičům v Podlískách, malé obci na Volyni. Mnoho členů její rodiny bylo postiženo totalitními režimy, především komunismem. Její dědeček Josef Vostrý byl zastřelen banderovci. Strýc Vladimír byl jako voják 1. čs. sboru zajat na Dukle a kvůli tomu se nakonec dostal do sovětského gulagu u Vorkuty, nejzazšího severovýchodního města Evropy, kde byl nucen v hrozných podmínkách několik let stavět železnici. Jeho bratr Josef prošel také boji v 1. čs. sboru a v Československu byl nakonec kvůli vlastnictví cukrárny jako vykořisťovatel odsouzen. Další jejich sourozenec, Vít, byl vojáky wehrmachtu spolu s dalšími Čechy a Ukrajinci upálen ve stodole v obci Svatá u Buderaže. Rodina Slavěny Eliášově zažila pravou realitu „sovětského komunistického ráje“ až do roku 1961, protože nereemigrovali jako ostatní Češi v roce 1947. Několik let poté zahrnovali úřady žádostmi o návrat do vlasti svých předků a nakonec jim bylo vyhověno až po návštěvě tajemníka Nikity Sergejeviče Chruščova v Moskvě. Rodina se nastěhovala do Šumperka, kde Slavěna Eliášová pracovala až do důchodu jako projektantka v elektromontážních závodech. V roce 1971 se provdala za Viktora Eliáše, který byl spolu s rodinou jako kulak vysídlen na Šumpersko. Viktor Eliáš se potom dvakrát pokusil o útěk z Československa na Západ a za to osm let strávil v komunistických uranových lágrech na Jáchymovsku. Dnes žije pamětnice stále v Šumperku.