Gabriela Ederová

* 1946  

  • „Na hranicích se pustila z poslední vesnice přes les. Ale protože se šířily všelijaké fámy, že Rusi hlídají v lesích, tak se tam málo lidí odvážilo jít. Maminka vzala kočárek – já to nepochopím dodneška – a do toho lesa šla. Šla cestičkou přes potůček a slyšela najednou v dáli dusot. Schovala se do křoví a modlila se, ať nepláču. Ať jsem hodná a potichu, protože přijelo na koních šest ruských vojáků, takových těch atamanů, takříkajíc, těch kozáků, a napájeli koně u potůčku. Ale nic se nestalo – Gábinka byla potichu, maminka taky, oni odcválali a má maminka se pustila dál s kočárkem, až se dostala do Aše.“

  • „Když jsem měla dvanáct roků a moje sestra šest, tak jsme se domluvily, že utečeme. Že utečeme z domu, že to už nechceme poslouchat. Protože docházelo i k násilí. Maminka pravidelně vzala smeták a začala bít do tatínka. A my jsme se na to nechtěly [dívat]. S tatínkem jsem si velmi dobře rozuměla, tak jsem mu napsala dopis, že odejdeme. Že už takový život nechceme žít. A tatínek mně odepsal. Vždycky, když mně bylo nejhůř, tak jsem psala tatínkovi dopis a on mně vždycky odepsal. A uklidňoval mě a vysvětloval mi všechno. Že to tak prostě je, že každý nemá stejný názor. A že se vyvaruje toho, aby tam docházelo k nějakému násilí nebo větším hádkám. Je pravda, že tu maminku opravdu nakonec dostal tak daleko, že to nebylo tak často, a my jsme se pak taky s tím víc smířily.“

  • „Vracím se ze školy a maminka leží v posteli, otevřenou prázdnou lahvičku od toho jedovatého onoho, co tam byla za tekutina. Já jsem se tak lekla – to jsem měla třináct – já jsem se tak strašně vylekala, že je mrtvá...! Běžela jsem pro babičku, to už jsme bydleli mimo. Tatínek totiž předtím, pár let, postavil v zahradě, která patřila babičce, domek. Takovou chatu, ale všechno to obezdil, takže to bylo jako domek. Běžela jsem za babičkou, babička telefonovala tatínkovi a nějak tu maminku vzkřísili. Volali doktora. Potom se to stalo ještě několikrát, ale ne tady s tím jedem, ale několikrát jsme maminku našli na zemi a vždycky jsme si mysleli, že si něco udělala. A nakonec, později, až jsme [se sestrou] rozum braly, jsme zjistily, že to na nás maminka hrála. Což je hrozné pomyšlení. Ona byla tak nešťastná!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nebovidy, 10.09.2014

    (audio)
    délka: 58:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V kočárku tajně přes hranice

Gabriela Ederová, rozená Jarkulišová, se narodila 25. srpna 1946 ve městě Zeulenroda, v Durynsku. Zde měla svůj domov matka Marianne, která byla baronesou německého rodu Van Pohlensů a Neupertů. Otec Jiří Jarkuliš, rodák ze slezského Oldřišova u Opavy, za války sloužil u německé Luftwaffe. Strýc z matčiny strany byl zajat v bitvě u Stalingradu a skončil v lágru na Sibiři, teprve v roce 1952 se mu podařilo dostat se do tehdejšího Západního Německa. V roce 1946 – coby několikaměsíční dítě v kočárku – absolvovala Gabriela Ederová se svou matkou přechod z poválečného Německa do Československa, kde se rodina usadila u otcových rodičů v Oldřišově. Později se rodina přestěhovala do vlastního domu v nedaleké Opavě. Po absolvování základní školy pamětnice nastoupila na internátní zdravotnickou školu v Brně, obor lékárenská laborantka. Tu úspěšně dokončila v roce 1965 a poté se vrátila do Opavy, kde pracovala jako lékárnice. Díky konexím rodina v 60. letech navštěvovala příbuzné z matčiny strany v Západním Německu. V 70. letech se Gabriela Ederová provdala do Brna, kde pracovala v tamní fakultní nemocnici. Na Brněnsku žila i v době natáčení rozhovoru (2014).