Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Ederová (* 1946  )

V kočárku tajně přes hranice

  • narozena 25. srpna 1946 v německém městě Zeulenroda
  • matka Marianne pocházela z německé šlechtické rodiny
  • otec Jiří Jarkuliš za války sloužil u německé Luftwaffe
  • roku 1946 v kočárku absolvovala ilegální přechod hranic z Německa do Československa
  • rodina se usadila v Oldřišově
  • v roce 1965 pamětnice vystudovala zdravotnickou školu v Brně, obor lékárenská laborantka
  • v 60. letech opakovaně cestovala za příbuznými do tehdejšího Západního Německa
  • v 70. letech se provdala do Brna
  • pracovala ve fakultní nemocnici

Gabriela Ederová – všemi svými jmény Gabrielle Matylde Gertrud – prožila téměř celé dětství v pohraničním Slezsku. Největší dobrodružství se ale odehrálo v prvním roce jejího života. Narodila se totiž roku 1946 v durynském městě Zeulenroda. Je až neuvěřitelné, co se za ten jediný rok v poválečném prostředí Evropy odehrálo.

Maminka Gabriely Ederové Marianne byla baronesou váženého rodu Van Pohlensů a Neupertů, kteří pocházeli z Zeulenrody. Druhou světovou válku prožívala v klidu, i když se musela i s celou rodinou uskromnit. Až v osmnácti letech, ke konci války, byla nasazena jako telefonistka. Snad kvůli tomu, že byla ze šlechtického rodu, snad kvůli nějaké jiné protekci.

Snem tatínka pamětnice Jiřího Jarkuliše, pocházejícího ze slezského Oldřišova, bylo sloužit u letecké jednotky. Přihlásil se tedy k německé Luftwaffe a po výcviku byl nasazen jako palubní střelec. Z ptačí perspektivy několikrát viděl nejen největší evropská města, ale také ostrovy Velké Británie. I výcvik se konal na různých místech Německa, a tak se jednou stalo, že byl přivezen do Plavna, nedaleko Zeulenrody. Tam se poprvé setkal s Marianne a ti dva se do sebe zamilovali. Ve válce si voják nevybírá, a když zanedlouho dokončil výcvik, byl převelen na jiné letiště. Těsně před koncem války byl u Mnichova zajat Američany. Po třech měsících ho pustili na svobodu a on začal pracovat na statku v Bavorsku. Jeho největší obavy se týkaly rodičů a postiženého bratra ve Slezsku, přes které přešla sovětská fronta. Bylo jasné, že rodiče nevěděli, kde se během války Jiří nachází, a psát do zdevastovaného Oldřišova nemělo smysl.

Jiří Jarkuliš se tedy rozhodl, že se vypraví do Zeulenrody, kde měl naději, že získá zázemí. Odtud potom napsal dopis na národní výbor s dotazem, jestli je jeho rodina naživu a kde přebývá. „Rodiče Matylde a František Jarkulišovi i s bratrem jsou v pořádku a po nutném přesunu do Kolína se chystají zpátky do Oldřišova,“ dozvěděl se. Mezitím se na Štědrý den roku 1945 vzali. Šťastné roky to ale nebyly pro nikoho, protože v Německu jako poraženém státě vládla bída, hlad a nouze. V létě následujícího roku se narodila jejich první dcerka Gabriela, ale ani pro ni nebylo skoro nic, co dát do úst. Rodina vyměňovala cenné šperky za brambory, jen aby nevyhladověla k smrti.

Jiřího Jarkuliše tato situace trápila ze všech nejvíc, a tak se rozhodl podniknout výpravu za svojí rodinou a zjistit, zda mají dostatek jídla a prostoru v domě i pro něho, Marianne a malou Gabrielu. To se potvrdilo. Za půl roku už měla být ve Slezsku i jeho žena s miminkem, která zatím zůstávala se svou rodinou v Zeulenrodě. Muselo to být těžké rozhodování, protože u sebe doposud měla rodinu, která jí pomáhala, a v Československu by navíc byla cizí. Všichni věděli, že ze strany Čechů a Slováků proudila k Němcům nenávist. Marianne se ale hlavně kvůli svému dítěti rozhodla cestu podniknout a podstoupit tak nepředstavitelné riziko jednak nebezpečným přechodem přes tzv. zelenou hranici (v oblasti Krušných hor) a jednak tím, že ji mohli odhalit jako Němku. Nemohla si tedy vzít ani jedinou německou marku a jiné peníze její rodina neměla.

Sbalila si jen pár věcí do vaku a vydala se s malou Gabrielou v kočárku vlakem do česko-německého pohraničí. Samotnou hranici plánovala překročit v opuštěných lesích. Kolovaly prý zvěsti, že opuštěné území ovládají tzv. kozáci. Marianne ale byla rozhodná a lesy prošla. V jedné chvíli zaslechla jakýsi dusot, a tak se schovala do křoví. Jen se modlila, aby miminko nezačalo plakat, ale malá Gabriela byla potichu, a tak si jich vojáci napájející koně u potoka nevšimli.

Se štěstím se obě dostaly do blízkosti města Aš. Snad nejnebezpečnější území prošly bez úhony, ale na českém území se vyskytl jiný problém. Marianne se rozhodla hrát hluchoněmou, protože neuměla česky ani slovo. Na lístečku tedy vždy měla napsáno město, kam se potřebuje dostat, a spoléhala na pomoc druhých. Potkala hodné lidi, kteří jí nejen poradili, na jaký vlak má nasednout, ale také dali Gabriele něco k jídlu. A tak byla malá holčička spokojená a při jízdě vlakem volala: „Tata, tata“, což v jejím slovníku znamenalo: „Jedeme, jedeme.“

Marianne měla napsanou adresu jistého gymnázia v Opavě, kde Jiří po svém příjezdu začal pracovat, aby mohl zabezpečit rodinu. Ve Slezsku, kde prakticky každý uměl německy, už hluchoněmou nemusela předstírat. Silný zážitek měla matka pamětnice po jejich příchodu do budovy gymnázia. Potkala totiž na chodbě paní, spolupracovnici jejího manžela, která když ji uviděla, hned věděla, že jde o manželku Jiřího. Vysypala všechny housky, které nesla v zástěře, Gábince do kočárku. Těžko říci, proč to Marianne tak zasáhlo. Nejspíš proto, že to byl někdo, kdo se k ní po dlouhé době zachoval se vším všudy hezky a srdečně, a sama nemusela nic předstírat. To se ví, že samotné setkání rodiny po více než půl roce bylo více než dojemné.

Rodiče přijali novou snachu a děťátko opravdu srdečně, což se ovšem nedá říci o ostatních obyvatelích Oldřišova. Ti Němce nenáviděli a Marianne i Gabriele to dávali pocítit. Jelikož Marianne vůbec nevěděla, jak se vede domácnost, převzala tuto úlohu babička Matylde a Marianne šla raději pracovat. Navzdory svému vznešenému původu pracovala tvrdě a za svůj život vystřídala několik zaměstnání, mezi nimiž byly i mužské práce. Nejprve našla uplatnění jako jeřábnice. Po narození druhé dcery Brigity vstoupila do komunistické strany, která se právě zakládala na vesnicích. Chodila tedy agitovat pro jednotná zemědělská družstva (JZD).

V těchto dnech nastal vážný a vleklý problém mezi Marianne a Jiřím. On byl totiž demokrat, a tak jí vyčítal nejen nebezpečnost tohoto povolání, ale také její rozhodnutí kvůli vlastním politickým názorům. Denně tak docházelo ke střetům, až to dcery nechtěly dál snášet a rozhodly se utéct z domova. Situaci naštěstí zachránil Jiří tím způsobem, že pamětnici psal dopisy a v nich ji uklidňoval a sliboval, že tyto hádky a násilí z matčiny strany omezí, což se mu nakonec téměř povedlo.

Gabriela si mezitím začala vytvářet sen o svém budoucím povolání. Milovala totiž vůni apatyky, a tak se rozhodla vydat se na dráhu lékárenské laborantky. Její dětství, jak sama říká, nebylo šťastné. V paměti jí ale utkvěly krásné momenty, například z jejích narozenin, o kterých ten den ani nevěděla, kdy jí celá rodina připravila oslavu.

Její maminka na tom byla psychicky stále hůř, a tak se stalo, že ji jednou třináctiletá Gabriela našla ležet v bezvědomí v posteli s lahvičkou od jedu na nočním stolku. K těmto falešným pokusům o sebevraždu a předstíráním bezvědomí docházelo častěji, ale až mnohem později sestry zjistily, že to na ně maminka hraje. Nedovedly si to vysvětlit. Snad se tím Marianne utvrzovala v tom, že ji stále milují a není sama. Spokojená byla teprve potom, co se přestěhovali do vlastního domu v Opavě a Marianne začala jako první žena v Československu jezdit se sanitním vozem. Tenkrát se opavská nemocnice chlubila tím, že má toto prvenství, a Marianne na sebe byla náležitě hrdá. A také možná doopravdy šťastná, když vystřídala zaměstnání ve stavební četě nebo v porodnici prasnic.

Po deváté třídě nastoupila Gabriela na zdravotnickou školu do Brna, obor lékárenská laborantka. Rodině se dařilo lépe a konečně se mohla setkat se svými příbuznými z Německa – ovšem jen díky Marianniným konexím v komunistické straně. Před každým odjezdem do Německa však dostali příkaz podávat hlášení o různých amerických objektech nebo o dění ve společnosti. V roce 1969 se prarodiče pamětnice z maminčiny strany stali jejími nepřímými příbuznými, a nemohla tak ani na jejich pohřeb. S úsměškem na tváři líčí omyl tajné služby, kdy si ji tři měsíce po zamítnutí žádosti o výjezd do Německa předvolali a vyptávali se jí na cestu, kterou nikdy nepodnikla.

O rozhodnosti a odhodlání těchto dvou rozdílných, a přesto sebevědomých žen, matky a dcery, svědčí jejich paralelní příběhy, na jejichž konci se Marianne vrací ke své mateřštině a Gabriela je navzdory mamince přesvědčením Češka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století