„Potom, když bylo varšavské povstání a já jsem viděla ty spousty, když nás vezli do koncentráku. Šlo se přes konec Varšavy, tam bylo nádraží a tam do těch vlaků. Povstání bylo vlastně už u konce, tak odváželi do koncentráku a do Němec. A já jsem tam viděla tolik mrtvých, tolik zavražděných lidí, kteří se pálili. To jsou jedny z nejhorších vzpomínek. Tak tehdy jsem řekla, že lékařem nikdy.“
„No a potom se mi vrátily, když tady Rusové. To jsme byli blízko ve Slaném třicet kilometrů od Ruzyně. A já jsem se probudila ve tři v noci a říkám: ‚Okupace, něco se děje.‘ Muž říkal: ‚Ale ne, to je nějaké cvičení.‘ A já že to není cvičení, že to jsou bombardéry. Ale nebyly to bombardéry, byla to letadla naložená tanky. Prostě na letišti už potom rovnou vyjížděly tanky. A ty sny, dá se říct, že ještě teď mě občas straší. To bylo zklamání, to bylo strašné zklamání.“
Eugenia Oktavia Dvořáčková se narodila na sklonku roku 1929 ve Varšavě. Velkým traumatem jsou pro ni vzpomínky na válku. Jejich dům zasáhla bomba, naštěstí všichni přežili zasypaní ve sklepě. Po varšavském povstání na každém kroku viděla hromady mrtvol. Zážitky z války se jí vracely až do konce života, zejména po okupaci roku 1968. Vzala si českého textilního inženýra Alexeje Dvořáčka a odešla s ním do Československa. Její manžel se stal ředitelem přádelny Benar ve Slaném, ale za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy byl vyhozen. Nastoupil jako dělník v ostravských hutích. V roce natáčení rozhovoru (2016) pamětnice žila i se svým manželem v Ostravě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
