Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugenia Dvořáčková (* 1929)

• narodila se v roce 1929 ve Varšavě

• prožila varšavské povstání a viděla mnoho mrtvých

• dům zasáhla bomba, rodina přežila zasypaná ve sklepě

• zážitky z války se jí vracely celý život, zejména po roce 1968

• vzala si Čecha a odešla s ním do Československa

• manžel Alexej Dvořáček se stal ředitelem přádelny ve Slaném

• kvůli nesouhlasu s okupací byl vyhozen

• nastoupil jako dělník v ostravských hutích

• v roce 2016 žila pamětnice v Ostravě

Hrůzy Varšavského povstání, které vypuklo necelý rok před koncem druhé světové války a nacisté ho krutě potlačili, zažila Eugenie Dvořáčková v 15 letech. Otřesné zážitky ji pronásledovaly do konce života. „Všechno hořelo a my viděli spousty mrtvých lidí. Tyhle vzpomínky mě pak pořád strašily v noci, nemohla jsem se jich zbavit,“ vypráví pamětnice o největším životním traumatu mnoha polských rodin.

Později si vzala českého inženýra Alexeje Dvořáčka, jenž v Polsku studoval a odstěhovala se s ním do Československa. Zážitky z války se pamětnici naplno vrátily v roce 1968, při invazi armád Varšavské smlouvy do Československa. Její manžel s okupací nesouhlasil a po roce 1969 ho vyhodili z místa ředitele přádelny ve Slaném. Musel nastoupit jako dělník v ostravských hutích. Do Ostravy ho následovala i jeho rodina.

V rodině měli legionáře i ruskou šlechtičnu

Otec Eugenie, Alexander Bebernitz, pracoval jako technik jemné optiky ve významné německé firmě Carl Zeiss AG. Matka Anna Bebernitz byla v domácnosti. Se svými sourozenci se narodila v Rusku, ale jen proto, že její otec skončil z nějakého důvodu na Sibiři. Po první světové válce se rodina vrátila zpět do Varšavy.

Otec manžela pamětnice, plukovník dělostřelectva Adolf Dvořáček, bojoval jako legionář v Rusku a seznámil se zde s ruskou šlechtičnou z hraběcího rodu, kterou si vzal a odvezl do Československa. Za první republiky se stal zástupcem velitele Dělostřeleckého učiliště a v době mnichovské krize velitelem 7. divize Aleš.[1]

Po začátku války je vyhodili z bytu

Eugenie měla skvělé rodiče, kteří se s láskou věnovali svým dvěma dcerám, a početnou dobrosrdečnou rodinu s mnoha strýčky a tetičkami. „Dětství bylo opravdu pohodové. Měli jsme sice skromné podmínky, ale to nám nevadilo,“ vzpomíná pamětnice. Škola ji bavila, zejména polština, protože měla výborného učitele polštiny.

Rodinné vztahy a přirozený optimismus zřejmě Eugenii uchránily před plným vnímáním válečné doby. Přestože to pamětnice nikdy výslovně neřekla, je možné, že její tatínek byl židovského původu. „Díky otcově práci optika jsme přežili. Nemuseli jsme do koncentráku, jen nás vyhodili z bytu,“ vysvětluje pamětnice důvod jejich přežití.

Šťastné dětství se změnilo v noční můru

Začátek druhé světové války se datuje od 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko. Sedmnáctého září se k útoku přidal Sovětský svaz. Za pouhý měsíc Polsko přestalo existovat a bylo rozděleno podle německo-sovětské smlouvy o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie.

Rodina Bebernitz jezdila na letní byt asi třicet kilometrů od Varšavy. Ještě prvního září seděli na zahradě a užívali závěru léta. Najednou uslyšeli letadla. Nejprve si mysleli, že jde o cvičení, protože se obecně vědělo, že válka už se blíží. „Dívali jsme se na letadla na obloze a najednou maminka řekla, že to není cvičení, že to je válka. Viděli jsme, že jedno z letadel hořelo a padalo k zemi,“ popisuje pamětnice nezapomenutelný výjev.

Rodina se rozdělila, ženy a děti prozatím zůstaly na místě a muži odjeli, někteří z nich rovnou do armády. Když zbylí členové rodiny přijeli domů do Varšavy, jejich bytu scházely okenní tabulky, ale dům naštěstí stál. O otci neměli žádné zprávy, vrátil se až po měsíci. „Bylo to období věčného strachu, jestli se všichni vrátí. Naštěstí nikoho z naší rodiny nic nepostihlo,“ dodává pamětnice.

Po bombardování je vykopali ze sklepa

Varšavské povstání začalo na začátku srpna 1944 z podnětu odbojových nekomunistických organizací. Nemělo patrně od počátku mnoho šancí na úspěch, přesto polští muži, ženy a děti bojovali s nesmírným nasazením. Bombardování ničilo celé bloky a ulice města.

„Zasypalo nás to ve sklepě, když náš dům zasáhla bomba. Ale shodou okolností se nikomu nic nestalo a brzy nás zase vykopali,“ popisuje děsivou událost pamětnice a dodává, „viděli jsme tolik mrtvol, tolik zavražděných lidí, které pálili. To jsou nejhorší vzpomínky.“

Němci povstání brutálně potlačili, nicméně až po více než dvouměsíčním houževnatém odporu obránců. Zemřelo kolem 200 tisíc lidí, včetně žen a dětí. Varšavu muselo nuceně opustit asi 700 tisíc přeživších lidí a město bylo na zvláštní příkaz říšského vůdce jednotek SS Heinricha Himmlera srovnáno se zemí. Pamětnice se zmiňuje, že je po povstání vezli vlakem do koncentračního tábora.

Nalezla štěstí v manželství

Až do Varšavského povstání Eugenie studovala na obchodní akademii a chtěla dál pokračovat na medicíně. Po traumatických událostech se rozhodla na studium lékařství rezignovat. Po válce dokončila obchodní akademii a získala práci na ministerstvu průmyslu jako statistička. Čas ubíhal v zábavě a ve společnosti mnoha přátel. V roce 1948 prodělala těžký zánět slepého střeva a téměř půl roku strávila v léčebně. Po návratu se opět zapojila do mládežnického života. Navštěvovala vzdělávací programy či večírky organizace YWCA (Young Women´s Christian Association – Křesťanské sdružení mladých žen). Na jednom z tanečních večírků poprvé uviděla svého budoucího manžela Alexeje Dvořáčka a hned se do něj zamilovala.

Alexej Dvořáček studoval textilní inženýrství na univerzitě v Poznani. V roce 1952 získal doktorát z polytechniky. Vrátil se zpět do Československa a získal zaměstnání v Náchodě. Za půl roku se za ním přistěhovala i Eugenia. Po sňatku se jim narodily dvě děti, Anna a Andřej. „Po válce se mi vyplnilo všechno, co jsem chtěla. Měla jsem rodinu a když měla Anna tři roky, tak jsem šla do práce, protože jsem se přece nevzdělávala, abych seděla doma,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1957 nastoupil Alexej Dvořáček na místo ředitele přádelny Benar ve Slaném. Rodina bydlela v areálu přádelny, v takzvaném zámečku s rozlehlým parkem. Za rozvoj podniku získal Alexej Dvořáček několik státních vyznamenání. Pro své zaměstnance i pro slánskou veřejnost tu vybudoval například závodní jídelnu, obchod s potravinami, tenisový kurt či letní kino. Postaral se i o závodního lékaře s ordinací přímo v areálu továrny.

Okupace pro ni znamenala obrovské zklamání

„Probudila jsem se ve tři hodiny v noci a říkám manželovi, že je okupace, přiletěly bombardéry. A on mi řekl, že to je jen nějaké cvičení,“ vzpomíná trpce pamětnice na 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Nebyly to bombardéry, ale letadla plně naložená těžkou technikou a tanky, která mířila na ruzyňské letiště. Tehdy se pamětnici znovu vrátily úzkostné sny z válečného období.

Alexej Dvořáček vstoupil do Komunistické strany Československa jako mladý muž a upřímně věřil komunistické myšlence. Ale v srpnu 1968 vyzval své zaměstnance, aby vzali zbraně ze skladů Lidových milicí a šli bránit letiště v Ruzyni. Oba manželé zásadně nesouhlasili s okupací armádami Varšavské smlouvy a těžko se ní vyrovnávali. Alexeje Dvořáčka kvůli tomu v roce 1969 na hodinu propustili z postu ředitele a měl se stát kotelníkem v ČKD. Odmítl, odešel do ostravských hutí a pracoval jako pomocník u vysokých pecí. Díky svým odborným znalostem a zkušenostem se však vypracoval a do důchodu odcházel jako ekonom.

Cítila se vždy šťastná

Přestože Eugenia Dvořáčková za svůj život zažila mnoho strastí, nikdy neztrácela optimismus. Dočkala se vnoučat i pravnoučat a s manželem prožili dlouhé a spokojené manželství. „Mám za to, že celý můj život byl pohodový. Jsem fakt šťastný člověk,“ s úsměvem zakončuje své vyprávění pamětnice. V roce 2016 při natáčení rozhovoru bydlela Eugenia Dvořáčková v Ostravě. Její vyprávění doplnily informace z diplomové práce Martina Niče o slánské přádelně, jenž zaznamenal vzpomínky ředitele závodu Alexeje Dvořáčka.[2]

 

[1] MINAŘÍK, Pavel - ŠRÁMEK, Pavel. Personální průvodce po mobilizované čs. Branné moci v době vyvrcholení mnichovské krize – Ústřední orgány vojenské správy a vyšší velitelství. In Historie a vojenství 1997/5, s. 94-130 (aktualizováno 2003). (online). [cit. 25.02.2022]. Dostupné z: https://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/personalie/personalni-pruvodce-po-mobilizovane-cs-branne-moci-v-dobe-vyvrcholeni-mnichovske-krize-ustredni-organy-vojenske-spravy-a-vyssi-velitelstvi.htm

[2] NIČ, Martin. Vliv slánské přádelny Benar na rozvoj regionu v průběhu tří století [online]. Praha, 2021, str. 70-75. [cit. 25.02.2022]. Dostupné z: https://is.ambis.cz/th/wq5be/dp_nic_v04.pdf