Eva Dušková, roz. Vokálová

* 1931  †︎ 2019

  • Tazatel: „Měla jste nějaké sourozence?“ - „No já mám sestru a mám bratra. Ty také byli s náma zavřený. Voni nás vzali všechny, celou rodinu. V noci přijeli, řekli: »Nic si neberte, za hodinu (budete zpátky), potřebujeme se na něco zeptat.« No a trvalo to mamince dvanáct let, mně pět let. Sestra s bratrem, ty pustili od soudu teda domu po sedmi měsících. Taky: kdyby neměli tety, tak je vypustili na ulici a bylo jim jedno, kam ty děti pudou. To byly doby hrozný. My jsme nemohli už do bytu, nic. My jsme měli, v čem nás zatkli, snad měsíc na sobě, protože oni zapečetili byt, nedostali se k našim oděvům, tak museli sáhodlouze žádat o povolení, aby nám mohli tam vzít aspoň převlečení a poslat na tu Čtyrku a na Pankrác. No tak pak jim dovolili ňákej ten svetr, ňáký ty kalhotky spodní, no minimum. To vážilo dvě kila, tři kila, no nic. No a ty přišli ven a neměli nic. Ty tety byly na malym důchodu, to všechno byl takovej strašnej život. Já řikám: Možná, že mně v tom kriminále bylo lepší, že tam mě oblíkli, sice do hroznejch mundúrů, ale byl tam ňák člověk ulitej...“

  • Tazatel: „Existovaly nějaké kázeňské postihy, něco jako v mužských táborech byly korekce?“ - „To vám můžu říct, právě tenhle (bachař) Pešek mě jednou vytáh, že ponesu do temnice jídlo. Na Pankráci. Tak mě vytáh, a to vám řeknu, že teda jsem si přišla na svý. To se šlo – no nevim, kudy už mě to tam ved, po takovejch schodech dolu, tam byla tma, odevřely se dveře a tam byla uplně nahatá žena, takový černý vlasy, v tý cele, jenom jsem to tam viděla, v podlaze díra jako na záchod, žádná postel, nic, vona uplně nahatá, to bylo v zimě, já jsem jí nesla takovej ešus s polívkou, to jsem jí jenom podala a šli jsme. A tenkrát jsem si řikala: Nesmim toho Peška provokovat. Protože ten kdyby mě sem vzal, tak já se zbláznim. A pak jsme ji viděli, jak ji vynesli asi za čtrnáct dní na nosítkách, nesli ji tam na chodbě. Já ji poznala, protože s těma vlasama, no uplně teda zničenej člověk. A to jsem si řikala, to musí v tý temnici... Bez okna, bez ničeho. No hrozný. To jsem si tenkrát řikala: Ne, todle bych teda nevydržela. A dostala jsem z toho Peška doopravdy strach. A vidíte, taky se mu nic nestalo. A to mi pak řekli, že tadleta byla dokonce v jinym stavu a že ji tam dokopali tak, že teda vo to dítě přišla v tý temnici.“

  • „To většinou byly holky z vesnic. Mám takovej dojem, že to byly takový, kterejm se nechtělo dělat, jo, na tý vesnici. Protože tam ony nic nedělaly. Stály, čuměly, s vodpuštěnim. Vony nic nedělaly a byly takový, no, primitivní, no. Když mě postřelili, tak ony to chtěly svést na to, že jsem chtěla utíkat. A tenkrát se mě zastal ten štábní Stěrbáček a řikal: »No to nemůžete udělat. Dyť ta holka má jít domu a nemůžete chtít, aby dostala dalších pět let za útěk!« A ta jedna bachařka říká: »No podivej se, tady se jedná o naši soudružku a Vokálová, to je prachsprostej třídní nepřítel.« Takže ony by mě klidně odepsaly. Ale přijela tam pak za mnou tý bachařky (co mě postřelila) máma, přijela za mnou, dovezla mi tenkrát krabici buchet, tak jo, jako se mi za ni omluvila. Ale ta holka aby se mi omluvila...“ Tazatel: „Byla mezi nima taková, která se k vám chovala hezky?“ - „Jo, v Hradci Králové ta pani vrchní, to byla stará pani, tý bylo už asi šedesát. Tak ta byla jako fajn. My jsme tam vždycky večer krásně zpívaly trojhlasně a ona vždycky: »Dcerenky, nechte toho už, ať není zle.« Tak ta byla na nás hodná, to jo. Eště ta, co mě vezla na tu eskortu, tak ta byla taky celkem hodná. Na Pankráci ta, co mi přinesla ty prášky, ale jinak...“

  • „No, odvezli nás na tu čtyrku a tam nás hned dali s maminkou, se sestrou a já, to jsme šly na jednu celu, a bratra odvezli na Karlák. A to jsme se dozvěděly až později, že on není na čtyrce, že je na Karláku. No a já jsem ani nevěděla, že jo, když přivezli tam Choce. Ale naše písnička byla O sole mio. Já jsem hrávala na piano, já jsem chtěla študovat konzervatoř a naše písnička, jako nás dvou, to bylo O sole mio. A najednou takhle, to bylo ňák po tom druhym červnu, a na tý čtyrce... To bylo příšerný. Tam nás bylo snad dvanáct, když nás tam vrhli. Dvanáct ženskejch... Smradu... Tam byl záchod taková budka jenom, teďko tam byly prostitutky, zlodějky, všechno. Na mytí jeden kyblík, jedno umyvadlo. No hrozný. Když jdete z takovýhodle přepychu. No přepychu – normálního. Jste zvyklej se sprchovat večer, ráno... To bylo snad to nejhorší. To jsme spaly tři na posteli tak, že spaly dvě tak a ta třetí spala hlavou v nohách a nohy její jsme měly u hlavy. No a to nás tam začali vyslýchat a to byly hlavně noční výslechy. Voni furt chtěli vědět, kde je ten Choc, a já to doopravdy nevěděla, protože kdyby taky uvažovali - i kdyby měl nějaký poslání, von by to řikal nějaký sedmnáctiletý holce?“ Tazatel: „On byl jak starej?“ - „Pětadvacet. Třiadvacet. On byl pětadvacátej ročník, takže jemu bylo třiadvacet.“ Tazatel: „Jak dlouho jste na tom Pankráci strávily?“ - „No na tý Bartolomějský... A my jsme, to vám chci říct, ta naše písnička O sole mio, najednou my večer takhle posloucháme. My jsme večer si tajně otvíraly ventilku a najednou slyšim pískání O sole mio. Tak jsem věděla, že tam je. A pak jsme se dorozumívali písničkama, každej večer. To jsme si jako... Víceméně ne, že bysme se dorozumívali, ale jeden večer takhle, to už bylo nějak asi za čtvrt roku nebo za tři měsíce, a on volal: »Evičko, v pátek jdete všichni domu. Já jsem jim všechno podepsal, pudete všichni domu.« No, protože to bylo strašná spousta lidí, co teda se s nim namočilo, co oni posbírali. No já nevim, šli po nich vod hranic. Voni museli už je sledovat, když oni přecházeli hranice.“

  • „My jsme si třeba ze zubní pasty dělaly masku na pusu, abysme vypadaly hezky i tam. Chtěly jsme, aby nám posílali šumáky, abysme si mohly namalovat... No, holky mladý, no. Ale nejhorší bylo to, že vona mě postřelila venku. To jsme šly z pošty a táhly jsme balíky. Jenomže já jsem si je přehazovala, byla jsem sehnutá, narovnávala jsem se, vtom vyšla ta rána. Kdyby to bylo o vteřinu (dříve), tak jsem to měla v hlavě.“ Tazatel: „A kam vás postřelila?“ - „Do nohy tady nad koleno. A teďko... Vono vám, když vás někdo postřelí, tak to necejtíte. Já bych tomu nikdy (nevěřila) – já jsem vždycky (říkala), že smrt zastřelením musí bejt krásná. To vůbec necejtíte. Já šla ještě. Ještě jsem šla, to byl sníh, to bylo v lednu. A najednou vidím, že jde za mnou jako krev, jo, kapky krve. Vyhrnu tu montérku, protože jsme měly jenom ponožky, no noha celá od krve. A to už jsem se teda posadila do toho sněhu. Ani ne bolestí jako tim, že se něco stalo. No a teďko vona začala řvát: »Ježišikriste, já jsem zastřelila chovanku!« A letěla nahoru do toho kláštera takovejch sto metrů, kopec, dneska je tam léčebna po těch klíšťatech. Letěla tam nahoru, teď přilítli ty bachaři, udělali tu stoličku a vzali mě do toho kláštera. No a teďko tam nikde nebyl žádnej doktor, akorát zvěrolékař. Takovej Maďar. Tak zavolali toho zvěrolékaře, no a ten řek: »To je průstřel, musí jet do nemocnice.« Takže mě odvezli do Písku do nemocnice, jel se mnou ňákej pan štábní Štěrbáček, to byl zlatej člověk, to teda... Jenomže on už dneska nežije. Kdybych věděla, kde je, tak mu dám na hrob kytičku. A jel i ten zvěrolékař. Dali mě do toho Písku a tam mě v nemocnici okamžitě izolovali, musela jsem mít sama pokoj. Bachařka ve dne v noci tam se mnou, a kdyžtak to bylo tak, že třeba dvě hodiny se ztratila. A lidi tam byli ohromný. Když viděli, že ona jde třeba na záchod, tak někdo tam přišel a dal mi do nočního stolku jídlo. Ale já ho nemohla před ní jíst, to byly nervy tam. No a tam jsem byla... Oni mi tam dali penicilín. A jenom vim, že tenkrát mně řikal ten doktor tam, že za takovej průstřel by na vojně platili milionama, protože to šlo centimetr od tepny a jenom se to mihlo tim masem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě dcery pí. Duškové v Praze-Stodůlkách, 04.04.2006

    (audio)
    délka: 02:25:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 03.12.2013

    (audio)
    délka: 01:31:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem se loučila v cele smrti s Chocem - tam jsem cítila, že bych tu mámu potřebovala nejvíc

DUSKOVA-FOTO.jpg (historic)
Eva Dušková, roz. Vokálová
zdroj: autor: Vavřinec Menšl

Eva Dušková, rozená Vokálová, se narodila 11. listopadu 1931 v Praze v rodině stavitele a architekta Františka Vokála (zemřel 1943). Po válce jeho žena Ludmila pronajímala suterén vily mimopražským studentům techniky. Přes ně se Eva seznámila s Miloslavem Chocem, studentem a národněsocialistickým funkcionářem. Miloslav Choc odešel na jaře roku 1948 za hranice s úmyslem emigrovat, ale rozhodl se později pro odboj a vrátil se zpět pověřen několika úkoly. Po květnové vraždě významného funkcionáře partyzánského hnutí a majora bezpečnosti Augustina Schramma byl obviněn právě Choc, zatčen byl 2. června v Olomouci. Krátce před jeho zatčením StB pozatýkala i rodinu jeho milé. Choc byl odsouzen k smrti a 11. 2. 1949 popraven, Eva a Ludmila Vokálovy putovaly do vězení (Eva na pět let do ústavů pro mladistvé - v Hradci Králové, Kostelci nad Orlicí s pracovištěm Doudleby, do ústavu pro mladistvé dívky ve Lnářích a do ústavu v Zámrsku). Její matka se vrátila z vězení až v roce 1960 a zemřela krátce poté na následky dlouholetého žaláře a otrockých prací. Eva Dušková zemřela 29. října roku 2019.