Marie Dudová

* 1947  

  • „Celý trakt kanceláří byl obsazený tajnými, protože se potřebovali mísit do davu. Tak to bylo... Podobný scénář ale byl každou pouť. To bylo všechno ohlídané. To ani běžní lidé nevěděli, že to tak je.“ – „No a jaký to byl pocit, když tam začaly ty různé proslovy?“ – „No, víte co, bylo nakonec výborné, že tu Mírovou slavnost začali. Kdyby ty projevy byly na konci, tak by je nikdo neposlouchal. Ale tím ty lidi naštvali, protože všichni šli na mši svatou. Vedle mne stála taková mladá paní ze Slovenska a říkala: ‚Sestrička, to nebude svätá omša?‘ – ‚To nebojte, vydržte!‘ Protože jsme tam byli všichni v takovém presu narvaní. Ale jak začali, tak si o to de facto řekli. A už to jelo. To bylo úžasné, na to nikdy nezapomenu. I když se pak pan kardinál vrátil, on musel s nimi na Světlov na oběd, tak pan kardinál Tomášek říkal: ‚Já jsem jim to říkal. Nedělejte to. To nedopadne.‘ A tak se usmíval... Bylo vidět, že je naprosto spokojený, že to vzalo takové obrátky. To bylo opravdu nádherné.“

  • „Pro mě hodně znamenal pan biskup, tehdy ještě nebyl kardinál, Tomášek. S tím jsem hodně mluvívala, protože jsem taky byla z jeho diecéze. A on také nikdy neopomněl, když přijel na Velehrad, tak se za mnou zastavil. Byla jsem třeba s těmi postiženými dětmi na louce a on fungoval jako jediný výkonný biskup, protože tehdy žádní nebyli, než se to rozjelo. Pak už byl brněnský atd. Vždycky se zeptal, nevedl se mnou plané řeči. Uhodil vždycky pár vět. Moc ráda na něj vzpomínám, na pana kardinála určitě. A člověk se tam setkával s více osobnostmi. Třeba kardinál Špidlík přivezl na Velehrad bývalého generála, už je po smrti, v pověsti svatosti, Pedra Arrupeho. To byla taková postava... Z toho to zářilo. Měla jsem štěstí, že jsem se setkala se spoustou takových lidí, duchovních velikánů.“

  • „A teď když přišel dvacátý první srpen, tak jsme byli večer [předtím] v kostele, kde jsme oslavovali dvacáté páté narozeniny našeho kaplana. Šli jsme domů, bylo tak deset hodin, a ráno, tím, že jsme zaspali, jsme neslyšeli nájezd těch letadel. Ráno jsem šla do práce, na tramvaj, ta nejela. Nikde nic. Nepustila jsem si rádio, tak jsem se vrátila domů a říkám: ‚Mami, pusť si rádio, něco se děje.‘ Já pádím pěšky. A ono to na tu Malou Stranu byla tak hodina cesty, a tak jsem viděla, že někde u Rozhlasu, šla jsem ze zadní strany, že se střílí, dým. Vůbec mě nenapadlo, že se může stát tohle. Běžela jsem zadem. Vyhnula jsem se zadem Václavskému náměstí a šla jsem po Národní třídě. Hráli hymnu, lidé brečeli. Já si říkala, že jsem snad z jiného světa. Já vůbec nevím, o co jde. A potkala jsem jednoho muzikanta, který bydlel na Malé Straně, a ten říká: ‚To je hrozné, že?‘ A já říkám: ‚Pane, já nevím, co je hrozné.‘ – ‚No teď je uvidíte. U Národního divadla už jsou tanky.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velehrad, 06.12.2018

    (audio)
    délka: 46:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Zlín, 23.01.2019

    (audio)
    délka: 01:17:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na světě nejsme sami pro sebe, ale pro druhé

Marie Dudová se narodila 12. července 1947 v Pravoníně na Podblanicku jako nejstarší ze tří sester. Její rodina z otcovy strany po roce 1948 přišla o řeznickou živnost. Od jejích pěti let žili v pražských Nuslích. Tam chodila na první stupeň základní školy a také do kostela sv. Václava, kde sloužil mše děkan Alois Tylínek. Roku 1959 se rodina přestěhovala do Vršovic, kde Marie absolvovala v Přípotoční ulici tzv. dvanáctiletku. Po maturitě roku 1965 nastoupila jako účetní v Pragokoncertu. V Praze prožila roku 1968 srpnovou okupaci a zúčastnila se piety u těla Jana Palacha. V dubnu roku 1969 vstoupila do Kongregace sester Cyrila a Metoděje sídlící na Velehradě. Jako zdravotní pracovnice s novým řádovým jménem sestra Václava poté pracovala v Ústavu sociální péče pro mládež v prostorách poutního domu na Stojanově. V červenci roku 1985 se zúčastnila tzv. Mírové slavnosti na Velehradě a v listopadu 1989 byla přítomna svatořečení Anežky České ve Vatikánu. Stále žije a pracuje na Velehradě v poutním domě Stojanov.