Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dudová (* 1947  )

Na světě nejsme sami pro sebe, ale pro druhé

  • narozena 12. července 1947 v Pravoníně na Podblanicku

  • od svých pěti let vyrůstala s rodiči v Praze, kde v Nuslích a Vršovicích navštěvovala ZŠ

  • po maturitě roku 1965 nastoupila jako účetní v Pragokoncertu

  • v Praze prožila roku 1968 srpnovou invazi

  • v lednu 1969 se zúčastnila piety u těla Jana Palacha

  • v dubnu 1969 vstoupila jako novicka do Kongregace sester Cyrila a Metoděje na Velehradě a přijala jméno sestra Václava

  • roku 1975 složila věčné sliby

  • byla přítomna na Mírové slavnosti na Velehradě roku 1985

  • v listopadu 1989 se vydala se sestrami do Vatikánu, kde se konalo svatořečení Anežky České

  • žije a pracuje v ústavu v poutním domě Stojanov

Rozhodnout se v době komunismu pro řeholní službu bylo možné pouze během několika let po komunistickém puči a znovu pak jen krátce v době politického uvolnění na sklonku šedesátých let. Tehdy, na jaře roku 1969, vstoupila do Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě i Marie Dudová. Za svůj život se setkala s řadou významných osobností, ale přesto věří, že „společnost je postavena na dobrotě obyčejných lidí“.

Marie Dudová (* 1947) se narodila v Pravoníně, v domě, kde žila společně s širokou rodinou. Po znárodnění malých živnostníků otec s bratrem přišli o řeznickou živnost a ostatní příbuzní později v procesu kolektivizace i o půdu. Otec pracoval jako závozník v Praze a domů do Pravonína jezdil jen na neděli. Po smrti bytné, u které v Nuslích žil, se rodina s již třemi dětmi přestěhovala za ním. Žili v maličké garsonce až do Mariiných dvanácti let, kdy se přestěhovali do Prahy-Vršovic.

Na první roky školní docházky Marie vzpomíná s radostí, i když už tehdy vnímala, že existují dva světy – jednomu vládl Antonín Zápotocký a pionýři a druhý, svět víry, byl zatím trpěn, ale postupně přicházel o právo na prostor ve veřejném životě. Marie vzpomíná, že na prvním stupni se ještě katechismus vyučoval na každé škole. Postupně, jak věřících, kteří se k vyznání hlásili, ubývalo, se měnily i prostory, kde se náboženství přednášelo. Z pionýrské klubovny s bustou Lenina se postupem času katechetové přesunuli třeba do školní šatny. „Cizí děti nám říkaly kostelnice. Ale to nám tolik nevadilo. Když jsme se přestěhovali do Vršovic, tak z celé školy, kde bylo asi 600 dětí, jsme chodily na katechismus jen my tři sestry a další dva bratři. Z celé Prahy 13 jsme pak byli jen tři sedmáci. Nakonec se to už vůbec neučilo.“

S láskou vzpomíná na paní učitelku Jiránkovou, kterou měla na dvanáctiletce a byla mezi učiteli spíše výjimkou: „Byla to úžasná češtinářka. Její manžel učil jako vysokoškolský pedagog, oba byli věřící a prostě do toho kostela chodili. Zemřela nedávno, bylo jí sto čtyři let.“

Rozhodnutí

Po maturitě přemýšlela Marie, co dál. Jelikož nebylo v silách rodičů podporovat ji při studiu na vysoké škole, kde chtěla studovat český jazyk, nastoupila do práce. Uchytila se jako účetní v Pragokoncertu, který tehdy ještě sídlil na Malé Straně, na Valdštejnském náměstí. Práci si oblíbila, ale v době Pražského jara začala vážně zvažovat, že sen, který v sobě nosila odmala, naplní a stane se řeholní sestrou. Vybavuje si, že se ještě jako dítě ptala faráře, jestli by mohla vstoupit do řádu, ale tehdy jí odpověděl, že sestry jsou odsunuty do pohraničí a není to možné.

Kněz narážel na internaci řádových sester, která proběhla v létě roku 1950 v rámci tzv. Akce Ř, která měla za úkol zlikvidovat řeholní život. Zkázy došly i mnohé kulturní památky, jako například cenné knihy a inventář klášterů. Sestry byly drženy v Bílé Vodě, Broumově nebo třeba Jiřetíně pod Jedlovou. Zde se pro stát staly levnou pracovní silou – vykonávaly většinou manuální práci a nesměly přijít do styku s mládeží nebo pečovat o nemocné.

Šedesátý osmý rok ale přinesl mnoho nadějí a změna politické situace v Československu se odrazila i v oblasti náboženské svobody. Vzniklo hnutí Dílo koncilové obnovy, společenství kněží a laiků, které zaštítil i tehdejší pražský arcibiskup František Tomášek. V této atmosféře se Marie znovu u zpovědi zeptala na možnost nastoupit službu Bohu. „Ani jsem si nemyslela, že se kněze na to budu ptát. Na závěr se zeptal, jestli mám ještě nějakou otázku. Tak jsem řekla: ‚Je možné vstoupit do kláštera?‘ Byl osmašedesátý rok – ještě ani nepřišli Rusové... A teď bylo ticho. A pak řekl: ‚No a co když to nepůjde? Tak se toho vzdáte a vdáte se?‘ A já jsem řekla, že ne, že se toho nechci vzdát... Byl to takový mladý kněz a pak mi říkal, že byl proto zticha, že si vždycky přál, aby se mu něco takového stalo. Aby někdo z jeho farnosti šel třeba do semináře... A najednou to přišlo. Seznámil mě pak se sestrami cyrilkami a za rok jsem vstoupila do řádu.“

Člověk si najednou dokázal představit, co to je válka

Mezitím ale ještě Marie prožila v Praze sovětskou okupaci. Vzpomíná si, jak šla nic netušící ve středu ráno do práce. Nejela tramvaj, a tak se z Vršovic vydala na Malou Stranu pěšky. „Šla jsem zadem kolem Rozhlasu. Bylo slyšet střelbu a viděla jsem dým. Vůbec mě ale nenapadlo, co se stalo. Vyhnula jsem se Václavskému náměstí. Na Národní třídě hráli hymnu a lidé brečeli. Říkala jsem si, že jsem snad z jiného světa. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. Až jsem potkala jednoho muzikanta z Malé Strany, který mi řekl, co se děje a že u Národního divadla jsou tanky.“

V té době už Pragokoncert přesídlil do Nostického paláce, kde bylo i holandské velvyslanectví. Marie vzpomíná na statečnost vrátné, která se postavila Sovětům snažícím se budovu obsadit a nekompromisním prohlášením: „Posolstvo!“ je zastavila. Město však zůstalo po mnoho dní doslova ochromené. Vázlo zásobování a nefungovala veřejná doprava. Marie vypráví, že spolu se studenty například pomáhala starým lidem s nákupy, než se situace vrátila do starých kolejí.

Podobně silným momentem jako okupace se pro ni stal i čin Jana Palacha. „Ten den jsem se odpoledne vracela z práce a přestupovala na Muzeu. Viděla jsem tam pořád ještě shluk lidí. Nevěděla jsem ale, co se stalo. Potom když zemřel, šli jsme v noci do Karolina. Tam byla rakev. Fronta se pomaloučku sunula, v tichu. Čekali jsme kolik hodin, než jsme se tam dostali. I pohřeb byl potom úžasnou demonstrací národa. Často jsem se pak zastavovala u jeho hrobu na Olšanech. Palach pro nás mnoho znamenal, i když si člověk samozřejmě kladl otázku, jestli jeho oběť musela být až taková...“

Společenství sester

„Odešla jsem v sobotu 19. dubna 1969. Všichni moji přátelé mě vyprovázeli k rychlíku. Bylo to dojemné,“ vzpomíná Marie na den, kdy vykročila ze svého dosavadního života a začala naplňovat svůj sen. Na Velehradě ji přivítalo přátelské společenství sester cyrilek, které vedla generální sestra Karmela a otec Dacík, jenž strávil roky 1951 až 1960 celkem v sedmi věznicích; byl odsouzen za údajnou špionáž a velezradu. Zde Marie přijala nové jméno Václava.

Po roce 1970 nakrátko získané svobody opět na dlouhá desetiletí zmizely v nedohlednu. Změny nastaly i na Velehradě. Roku 1974 byl otci Dacíkovi odebrán státní souhlas k výkonu činnosti duchovního a odešel do svého rodiště, do Uherského Brodu. Sestra Karmela byla internována v Bílé Vodě. Sestry, které zůstaly, pracovaly jako ošetřovatelky a vychovatelky v Ústavu sociální péče Stojanov. Aby mohly uskutečňovat svoji řeholní formaci, dojížděly za otcem Dacíkem do Uherského Brodu, na magnetofonových páskách si odvážely jeho přednášky a takto se dovzdělávaly. 

Život na Stojanově se, co se týká duchovní stránky, poněkud okleštil. Oficiálně byly sestry zaměstnankyněmi spadajícími pod ministerstvo kultury, které dozorovali církevní tajemníci, a vedoucí funkci v ústavu zastávala loajální osoba. Bylo vyloučeno se s dětmi veřejně pomodlit, natož aby byly přítomny mše. Do kaple měly vysloveně zákaz. Přesto se sestry s dětmi modlily, chápaly svou práci jako poslání a skutečně ho naplňovaly. Sestry, které tedy nemohly učit, předávaly své umění těm, jež společnost vykázala na okraj. Své svěřence vedly k samostatnosti a přistupovaly k nim individuálně. Řeholnice také často sloužily v domovech důchodců, kde se podobně jako v ústavech již „nedalo nic pokazit“.

Zjevení

Jako předzvěst slavnosti výročí věrozvěstů Cyrila a Metoděje, která se stala manifestací společenství věřících v červenci 1985, uvádí sestra Václava kněžskou pouť v dubnu téhož roku na Velehradě. Už tam zazněly hlasy, které se nesouhlasně vyjadřovaly například ke kněžím kolaborujícím s komunistickým režimem svým působením ve společenství Pacem in Terris. „Vypadalo to jako provokace. Někteří kněží se tam i báli přijet. Ale bazilika byla nakonec úplně narvaná. Pan kardinál nesměl moc mluvit. Hlídali to tajemníci. I přesto se ozval jeden kněz a obvinil biskupa Ferance, že bere Jidášův groš. Že spolupracuje se státem.“

Cyrilometodějská pouť se pak stala zpřítomněním víry a naděje a také demonstrací síly křesťanů. „Ten den myslím, že i ti nahoře pochopili, že kardinál Tomášek není vysmívaný generál bez vojska. Že má za sebou skutečně dav lidí, kteří si stojí za svým.“  

Svatořečení Anežky České v listopadu 1989 jako by naplnilo proroctví o nastolení míru, pokoje a blahobytu v Čechách. Události, které pár dní poté rozpohybovalo studentské hnutí a přerostly v sametovou revoluci, nakonec skutečně vedly k pádu komunistického režimu.

„Jeli jsme pak do Prahy na Anežskou mši. Šlo se i na Letnou na manifestaci. Byla velká zima a všude chodili lidé s termoskami. A ve Francouzské ulici jsem potkala kluka, pankáče s barevným čírem, který nesl naši vlajku. To se mi chtělo úplně brečet. To bylo krásné. Jen škoda, že jsme nevydrželi stát spolu tak hezky jednotně a skromně i v dalších letech...“ uzavírá své vyprávění sestra Václava.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)