Hana Drori roz. Pollak

* 1931  

  • „Ältestenrat, židovské vedení Terezína, které se staralo o mládež, si nějak vymohlo u Němců, že se budou dělat dětské domovy. Tak se postavily dětské domovy, které už byly podle stáří. L410, to byl dům pro české židovské dívky, tam jsme byly podle věku, já jsem byla sice mladší než ty ostatní holky na mém pokoji 28, kde jsme zase našly tu stejnou Tellu a stejnou Evu, které byly zase naše opatrovnice.“

  • „Vyklopili nás z vagonů. Všichni ven, nechat všechny věci vevnitř, stoupnout si do řady, ženy s dětmi na jednu stranu, muži na druhou, a šlo se na takové rozcestí. Na tom rozcestí stál esesman a ten rozděloval lidi nalevo a napravo. My jsme nevěděli, co je nalevo a napravo. Jen Tella věděla, že chce, abychom zůstaly spolu. Před námi šla nějaká paní s dítětem, s holčičkou, a když přišly na to rozcestí, tak se esesman ptal maminky, jestli už je holčičce 14 let a jestli je vždy zdravá. Jelikož maminka kladně odpověděla na obě otázky, tak je poslal obě spolu napravo. Tella nečekala, až se jí zeptají, a řekla, že mně je už 14 let a že jsem vždy zdravá, což byla úplná lež, samozřejmě, mně ještě nebylo 13, a jak jsem říkala, v Terezíně jsem měla všechny nemoci. Ale bylo to v noci a já jsem byla vždycky velká, vysoká, tak nás poslal spolu. Tak jsem díky ní zůstala naživu, protože nalevo to bylo do plynu.“

  • „12. května jsme směli jet domů. Přišli, že my nemáme žádné nebezpečné nemoci a můžeme jet do Prahy. Čekáme na vlak, posadili nás do normálního vlaku a jedeme do Prahy. To byl, mezi Terezínem a Prahou, snad ten nejšťastnější čas. Tehdy jsem si myslela: vracíme se domů, ale když jsme přijeli do Prahy, tak jsem věděla: jaké domů? Kde je vlastně můj dům, můj domov? Olbramovice nám vzali, máminu vilu nám vzali, bůh ví, kdo tam dneska je. Kde jsme vlastně doma a kde jsou ti lidi, kteří patřili k naší rodině? Takže já myslím, že pro mě ten čas po válce, když už jsme byli volní, byl snad ten nejhorší, duševně. Viděli jsme, že jsem doma, ale vlastně vůbec nejsme doma. Když jsme na to přišli, že jsem zůstala sama z celé rodiny, že se nikdo nevrátil, bylo mi jasné, že musím začít bez ničeho, docela sama, celý život. To bylo hrozně těžké.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Haifa, Izrael, 14.12.2016

    (audio)
    délka: 02:13:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejšťastnější jsem byla cestou z Terezína do Prahy

Hana, 1946-47
Hana, 1946-47
zdroj: archiv pamětníka

Hana (Handa) Drori, za svobodna Pollaková, se narodila 4. listopadu 1931 v Praze do židovské rodiny. Vyrůstala v Olbramovicích, kde otcova rodina hospodařila na statku. Po rozvodu rodičů zůstala Hana s otcem v Olbramovicích, matka žila v Praze. V roce 1939 byl rodině statek zabaven, Hana s otcem se přestěhovali do Prahy. Matka byla v říjnu 1941 deportována do ghetta v Lodži, otec odjel v prosinci 1941 do ghetta v Terezíně. Tam ho v červenci 1942 následovala i Hana. V Terezíně žila v dětském domově L410 v péči vychovatelek. Hanin otec se s jednou z vychovatelek, Ellou zvanou Tella, oženil. Otec byl na podzim 1944 deportován do Osvětimi, kam odjela v říjnu 1944 i Hana s Tellou. Po týdnu v Osvětimi-Birkenau byly vybrány na práci do tábora Oederan v Německu. Od října 1944 do jara 1945 pracovaly v místní továrně na munici. Na přelomu března a dubna, během evakuace tábora, se Hana dostala opět do Terezína, kde se dočkala osvobození. V květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde zjistila, že otec zemřel krátce před koncem války a že přežila jako jedna z mála z široké rodiny. Žila v Praze spolu s otcovou manželkou Ellou Pollakovou, studovala na gymnáziu a v březnu 1949 odjela se sionistickou skupinou do Izraele. V Izraeli se usadila v kibucu Ha-Chotrim u Haify, pracovala v zemědělství, vdala se a založila rodinu. V 70. a 80. letech s manželem pracovně pobývala v Africe. Hana Drori žije v Izraeli a pravidelně navštěvuje Českou republiku.