Marie Drnková

A Němci byli secsakramentský. To byl samý zpěv, to tam byla ta Hitlerova mládež. Ono to tam těma bubínkama třískalo po městě. Já to nemohla ani slyšet. Vždycky, když jsem šla z továrny. Taky tam byla elektrika, elektrikou jsme jezdili, tramvají. Tak vždycky jsem raději utíkala pryč. Já to nemohla slyšet, co to bylo.

V padesátým nebo to bylo v jednapadesátým, takže neměl člověk peníze žádný. Lidé se věšeli, skákali z oken. Takový to bylo, bylo to hrozný. V Praze co prý z těch oken skákalo lidí, že neměli peníze. U nás se jeden soused oběsil. Měli jsme potom jednu kravičku. Tak říkal ten děda, co byl soused: „Víš, Mařenko, šatstvo já mám, ale tuhle peníze, když mi vezmou, no, nějakou korunu taky mám. To bude horší.“ A já jsem říkala: „Děde, když máte nějakou tu korunu a máte ještě tu kravičku, nebojte se, snad se to musí nějak upravit. A budete živ zas.“ My jsme spolu pásli krávy vždycky. Krávu on svou, já taky svou. A on říkal: „Viď, Mařenko, máš pravdu. A zas to bude dobrý, vid?“ „To víte, že jo, heleďte, peníze zas nám musí nějaký dát, z čeho bychom byli živi.“ Ono přišlo jedno ráno, on se oběsil ve chlívci, ve chlívečku na žebříku, ten můj soused. Oběsil se. A já jsem říkala, já mu to vždycky vymlouvala. On říkal: „Máš pravdu, viď?“ Dával mi za pravdu, ale za chvíli byl v tom znova. A zas obrátil a zas říkal: „Kterak budu živ? Která budu živ?“ Starý lidi.

No, a ty děti. Ty mámy jim řekly, že jsme Češky, tak oni na nás křičeli: „Du bist tschechisches Schwein.“ Že jsme český svině. Takhle po česku jsem věděli, ale oni německy, abychom jim nerozuměli. Ta jedna z Chlumka, ta uměla perfektně německy, ta to vždycky překládala, co ty hajzlové na nás křičeli. Házeli po nás kamením, kouličkami. Já taky vzala kamen, taky jsem to po nich majzla. Holky mi říkaly: „Dej pokoj, nevšímej si jich. Mohla by jsi být ještě zavřená. Nic s nimi není.“ Tak jsem si jich už nevšímala.

A některý ty, co jsem byla u Hommana a Katze, ty Němci, co tam byli, tak už věděli, že prohrávají. Už se blížila fronta, třicet kilometrů už byla od Pforzheimu. Tak věděli, že už je s nimi konec, tak jak tam měli obraz na zdi Hitlera, fotografii - to bylo v každé továrně. Fuj fuj, plivali, Scheisse říkali. A nadávali na něj. Co to bylo platný, když hromada Němců tam zůstala v té válce. Taky přišli o život. A ženských tam byla hromada vdov. Nadávali na něj, na Hitlera, všichni. Hitler začal válku a takhle skončil. A když jsme tam byli, kolikrát na něj dělali atentát v tom Pforzheimu. On měl dvojníky podobný. A oni nikdy netrefili toho pravého. Vždycky to odnesl ten, co pravý Hitler nebyl.