Rut Dřevojánková

* 1938

  • „Nastoupili tam takoví, kteří neměli nic a neměli co ztratit. Ti to podepsali, že by chtěli, aby tady to družstvo bylo. Ale proč to podepisovali, když neměli krávy ani pole? Chodili tu z fabriky MEZ Vsetín pánové, kteří přišli v montérkách k nám do chalupy. Vykládali, jaké to budeme mít fajn, když vstoupíme do JZD. A já jsem se jednou neudržela a řekla jsem, když se cosi vyptávali. Byla jsem taková cérka, taťka byl nerad, že jsem to řekla, ale řekla jsem: 'A to chodíte proč v montérkách, když jste zaměstnaní v kanceláři? To myslíte, že máme hnůj i v kuchyni?'"

  • „Pamatuji si, že jsme byli všichni rádi, že je konec války, ale skoro jsme až plakali, když ti vojáci odcházeli. Stáli jsme doma na mostku a jeden voják něco podával směrem ke mně. Protože jsem byla malá, bála jsem se za ním jít. Ale byl tam takový odvážnější chlapec, tak hned šel a vzal to. A ten voják mu ukazoval, aby to dal mně, nesměl vyjít z řady, tak mu to podal. Když viděl, že mně to ten kluk dal, tak se usmál. Ale kdo to byl, jestli ten, co u nás bydleli nebo někdo jiný, to nevím. Dostala jsem takovou krásnou dřevěnou krabičku, vyřezávanou a byla prázdná. Časem se to poškodilo a nevím, kde je jí konec."

  • „Co si pamatuju, bylo pro mě udivením a nemohla jsem to pochopit, když jsem ráno vstala a otevřela jsem dveře do kuchyně a tam leželo na slámě plno vojáků. Nevěděla jsem, jací jsou ani nic, takže jsem se hrozně bála a vrátila jsem se do světnice. Tam bydlel můj děda – staříček, takže jsem vlezla za ním do postele a třepala jsem se, jak jsem se bála, co se děje. On nevěděl také nic, když přišli v noci. To jenom naši, protože spávali v kuchyni, tak věděli, o co se jedná. Museli v noci jít a nachystat jim tu slámu, aby měli kde přespat. Byli tam jenom pár dní, než se vyprázdnila škola a udělaly se ve škole nějaké prostory, kde by mohli spát. A v kterém to bylo roce? 1944. Asi to bylo spíš někdy na podzim, protože jsem už chodila do školy. Jak dlouho tady potom byli? Oni se potom nastěhovali do té školy a škola byla v dolní hospodě a tam bylo všech devět tříd, učili jsme se ve škole. Byli tu do konce války, odešli, až skončila válka."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kateřinice, 12.05.2025

    (audio)
    délka: 01:02:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Německých vojáků se bála, ačkoli od nich dostávala dárky

Rut ve věku 20 let
Rut ve věku 20 let
zdroj: archiv pamětníka

Rut Dřevojánková se narodila 6. srpna 1938 v Kateřinicích u Vsetína. Rodiče Emilie a Josef Zubíkovi měli hospodářství s kravami, ovcemi a drůbeží a několik hektarů polí. V závěru války se v domě rodiny ubytovalo několik německých vojáků. Těsně před koncem války pak musela spolu s dalšími rodinami z Kateřinic na kratší dobu opustit domov, který pro své potřeby obsadili Němci. Zažila počátky kolektivizace. Jejího tatínka spolu s ostatními sedláky přesvědčili ke vstupu do družstva. Později začala pracovat jako vedoucí v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Zajišťovala práci dělníkům, objednávala materiály a zpracovávala mzdy. Po několika letech však byla nahrazena jinou pracovnicí, protože odmítla vstoupit do KSČ. Byla svědkem stavby nového kostela ve vesnici, na který se složili především místní lidé. Její bratři v době měnové reformy do stavby nevratně vložili velkou část úspor. Po odchodu z vedoucí pozice pracovala v bednárně, těsně před důchodem však byla nucena vedením JZD odejít do předčasného důchodu. Po revoluci spolu s manželem začala podnikat v obchodě. V době natáčení v roce 2025 žila v Kateřinicích spolu s dcerami, vnoučaty a pravnoučaty.