Rut Dřevojánková

„Pamatuji si, že jsme byli všichni rádi, že je konec války, ale skoro jsme až plakali, když ti vojáci odcházeli. Stáli jsme doma na mostku a jeden voják něco podával směrem ke mně. Protože jsem byla malá, bála jsem se za ním jít. Ale byl tam takový odvážnější chlapec, tak hned šel a vzal to. A ten voják mu ukazoval, aby to dal mně, nesměl vyjít z řady, tak mu to podal. Když viděl, že mně to ten kluk dal, tak se usmál. Ale kdo to byl, jestli ten, co u nás bydleli nebo někdo jiný, to nevím. Dostala jsem takovou krásnou dřevěnou krabičku, vyřezávanou a byla prázdná. Časem se to poškodilo a nevím, kde je jí konec."

„Co si pamatuju, bylo pro mě udivením a nemohla jsem to pochopit, když jsem ráno vstala a otevřela jsem dveře do kuchyně a tam leželo na slámě plno vojáků. Nevěděla jsem, jací jsou ani nic, takže jsem se hrozně bála a vrátila jsem se do světnice. Tam bydlel můj děda – staříček, takže jsem vlezla za ním do postele a třepala jsem se, jak jsem se bála, co se děje. On nevěděl také nic, když přišli v noci. To jenom naši, protože spávali v kuchyni, tak věděli, o co se jedná. Museli v noci jít a nachystat jim tu slámu, aby měli kde přespat. Byli tam jenom pár dní, než se vyprázdnila škola a udělaly se ve škole nějaké prostory, kde by mohli spát. A v kterém to bylo roce? 1944. Asi to bylo spíš někdy na podzim, protože jsem už chodila do školy. Jak dlouho tady potom byli? Oni se potom nastěhovali do té školy a škola byla v dolní hospodě a tam bylo všech devět tříd, učili jsme se ve škole. Byli tu do konce války, odešli, až skončila válka."