Vlastimil Dostál

* 1929

  • „Ta škola byla dobrá, sice v tom mě to zlobilo, že se projevilo, že je Protektorát, protože hned zakrátko po nastoupení jsme se přestali učit světový zeměpis a byla velká mapa Gross Deutsches Reich. Učili jsme se ‚Horst-Wessel-Lied‘, ‚Deutschland, Deutschland‘, to bylo jako v pořádku. Zavedli, že za týden se učilo osm hodin němčiny. Němčina byla protivná, protože jsme Němce neměli rádi, protože dospělí nadávali na Němce, takže to bylo neoblíbený. Asi jako po válce, když byla nucená ruština, možná to bylo horší za té války. A my jsme měli na Solnici vyčleněnou třídu, kde se učila jenom němčina. Ta byla vyzdobená heslama a verši. Na ty dvě hodiny němčiny se chodilo do té třídy a občas byla kontrola – školní inspektor. Pamatuju se, že tam přišel školní inspektor, německej s doprovodem našeho inspektora, a on přišel do třídy a zvedl ruku: ‚Heil Hitler!‘ My jsme museli vstát, nezdravili jsme teda. Jenomže to už tam byly lavice asi tak pro ten první ročník měšťanky a ne pro ty větší žáky, jako čtvrtou měšťanku, to bylo malý. A ten jeden žák vstával pomalu, protože se do té lavice těžko vešel, tak vstával pomalu. Ten německej inspektor se rozzlobil, on to bral jako urážku, jakože neposlouchá a přišel a dal mu facku. Takže respekt byl před Němcema bezesporu. To byla taková nepříjemná věc.“

  • „Nebyla to tak špatná služba až na to, že... A bral jsem za to dokonce plat 1 500 korun měsíčně, kromě žoldu, takže to nebylo zas tak špatný. Až na to, že se dělalo politický školení a to mně šlo krkem. Protože jako velitel čety jsem to školení měl provádět sám. Jenže to dělali tak, že velitelé všech čet šli na školení týden předem k politrukovi útvaru. A ten nám rozdal sešity – pamatuju si, že to bylo od Slánskýho nějaký povídání o zemědělství. No já zemědělství nerozumím, žádnej z nás. A teď tam přednášel, my jsme si měli dělat poznámky a potom to přednášet té své četě. To školení bylo dvakrát týdně po dvou hodinách. Dvě hodiny mluvit k tomu, čemu nerozumím, co se mi nelíbí, to jsem nedokázal. A teď ještě navíc jsem byl velice deprimovanej tím, že já jsem truhlář, žádný vzdělání nemám, mám základní vzdělání jenom a já mám školit samý vysokoškoláky a středoškoláky, protože u PTP nesloužili normální lidi.“

  • „V tomhletom průsečíku byli tihleti, co se ozbrojili, ti naši. A teďkon se stalo, že opravdu z té Pohory tou lesní cestou šla rota německých vojáků. Jenže tam nebyl ten Širůček, tam byl jinej velitel skupiny a když vojáci přišli blíž, tak je zastavil a říká jim to samý: ‚Je konec války odevzdejte zbraně!‘ Jenomže velitel té roty řekl: ‚Civilům nic nedám, civilům se nevzdáváme. Musí přijít armáda!‘ Tak nepochodil, ale někdo z našich z lesa vystřelil. Dokonce někdo říká, že to byla brokovnice. Já nevím. A vystřelil směrem na tu rotu. Z roty na konci se oddělil jeden voják, skočil na louku, lehl si na ni a tím směrem, odkud vyšla ta rána, vystřelil. Jak vystřelil, tak se ozvaly další střely už zase z toho lesa od těch ozbrojenejch chlapů, našich vojáků – civilistů, kteří začali po tom Němci střílet. Ten viděl, že po něm střílí a tekl tam potůček, tak si lehl do toho potůčku a střílel dál. Velitel dal pochod a rota odešla a jeho tam nechali. Teď nastala střelba a z toho lesa někdo po něm hodil granát. Říkali, že ten granát vybuchl asi půl metru od něho. Jenže vybuchl na tom břehu a on ležel v potůčku. A protože granát, když vybuchne na povrchu, ozlétnou se ty střepiny vějířovitě – tím, že to bylo vějířovitě, tak jemu se nic nestalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec ED, 31.07.2020

    (audio)
    délka: 02:41:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo mu patnáct a ve válce kolem něj obcházela smrt

Vlastimil Dostál, 1944
Vlastimil Dostál, 1944
zdroj: Archiv pamětníka

Vlastimil Dostál se narodil 22. června 1929 ve vsi Úsobrno na Boskovicku. Jeho otec byl listonoš a matka se starala o domácnost a sedm sourozenců. Po vychození základní školy složil pamětník přijímací zkoušky na reálné gymnázium v Jevíčku, které však bylo v roce 1941 zavřeno a budovu si zabrala místní organizace Hitlerjugend. Vlastimil Dostál poté odešel na dva roky ke svému strýci do vesnice Hroška nedaleko Dobrušky, kde dokončil měšťanskou školu v blízké Solnici. Měl se dále u strýce učit na krejčího a poté po něm převzít celou živnost. To však nechtěl a vrátil se zpět k rodičům do Úsobrna a šel do učení na truhláře. Na konci války musel pamětník nastoupil na nucené práce na kopání protitankových zákopů. V Úsobrně ve dnech květnového povstáníi roku 1945 místní obyvatelé odzbrojili jednotku německých vojáků. Snaha o další zabrání zbraní ale skončila přestřelkou, ve které padli dva místní obyvatelé. Z války zůstalo v okolí vesnice také mnoho nevybuchlé munice, kterou místní, včetně rodiny pamětníka, využívali k dobývání pařezů v okolních lesích. Na vojnu pamětník narukoval nejdříve do Plzně, posléze byl ale převelen k Pomocným technickým praporům (PTP) a pracoval na dole v Karviné. Dodnes neví, proč skončil u PTP. Po ukončení vojenské služby žil v Benátkách nad Jizerou a pracoval jako truhlář. Profesi však po čase opustil a i s manželkou a dvěma dcerami se přestěhovali do Liberce, kde získal místo u podniku Pozemní stavby.