Stanislav Došlý

* 1928

  • „Vyšetřovací vazba proběhla. Celkem nic zvláštního. Asi dvakrát, třikrát tam byl za mnou nějakej ten, jestli esenbák nebo estébák, no vyšetřovatel. Já jsem furt mlel to samý, že jsem jel na výlet a tak dál a podobně. On říká: ‚No jak chcete.‘ No a pak už jsem měl předvolání k soudu. (A Vy jste byl kde…?) Byl jsem v Plzni. (Na Borech?) Na Borech.“

  • „(Když vyhlásili ten rozsudek, co jste si myslel?) Co jsem si myslel. Abych to řekl lidově, tak jsem měl naděláno v kalhotech. Chtěl jsem prostě něco říct a nenechali mě mluvit. Že to tak není, jak je to v tý obžalobě. No a ten prokurátor, to bylo zoufalý. Jak se jmenoval to nevim. (A on vás jako překřičel?) No, von dělal prostě ze mě bůhví co špatnýho, že jdu proti národu atd. a proti režimu.“

  • „Bylo to divný. Vyšli prostě lidi do ulic. Tam všelijak vyřvávali, ale jinak nic zvláštního se nestalo. (Co jste si myslel, jaké jste měl názory v té době?) No co jsem si myslel. Zdálo se mi, že to není normální. Protože aby vládla dělnická třída, i když jsem sám dělník, tak rozhodně jsou lepší ti, kteří uměj organizovat, plánovat, a tak dál. Protože hodně lidí, já to řeknu lidově, hodně těch kamarádů nebo spolu-dělníků říkalo: ‚Ten mistr je vůl.´ Ale sami uměli málo. Tak asi takhle jsem měl o tom představy."

  • „Spaní, palandy. Byli jsme tam nacpaný na světnici. No a oblečení normální fáraky. Tam žádný převlíkání nebylo. A spaní. Byli jsme na tři směny, tak jednou spali tyhle, podruhý tyhle, takže člověk někdy, jako mladej, se člověk někdy ani neprobudil, když přišla jiná směna. (Co se týče jídla. Dostávali jste najíst dost?) Z kraje to bylo trochu lepší, ale pak přišli ‚červený‘ a to už bylo horší. Esenbáci teda. Dokud tam byla ta vězeňská stráž, tak to bylo kapánek lepší. Pak už to bylo horší. Pochopitelně záleželo taky na tom, jak vás ohodnotil štajgr, když vám dal víc jak sto procent, tak byla plná strava, a když né, já jsem byl v režii, dělal jsem odbíhače, no tak ani jsem sto procent nedosách, i když jsem dělal v časovce. To už jsem já nemoch ovlivnit. No a to už bylo míň jídla.“

  • „Vystoupil jsem z vlaku. Byla tam Pohraniční stráž. Neměl jsem propustku do hraničního pásma. Tak mně dal pouta a vodvedl mě. (To stačilo tohle?) No, nic jinýho. (Takže vy jste… už v té Železné Rudě vás zatkli?) Přímo ne. Před Železnou Rudou. (Co to bylo za stanici? Vzpomenete si?) Hojsova Stráž. (Takže vy jste v Děčíně nastoupil na vlak. Jel jste…) Na Plzeň a z Plzně na Železnou Rudu. (A stanici před Železnou Rudou, Hojsova Stráž, jste tedy vystoupil z vlaku a stačilo, že jste neměl propustku… To, že jste měl s sebou ty věci, to vám asi přitížilo?) No jistě, tak podle toho třeba, ale hlavně se s člověkem vůbec nebavili. Prostě úmysl opustit republiku a to stačilo. No a pak v obžalobě bylo, že prostě jsem chtěl vstoupit do cizinecký armády, bojovat proti republice, no to znáte. Já jsem se vymlouval, že jsem jel na výlet jenom. Já jsem neřekl, že jsem chtěl jít pryč. No, ale obžaloba pak byla taková.“

  • „Akorát když utekl ten, co tam dělal taky se mnou, no tak jsem dostal, ohluchnul jsem, tenhle bubínek mám vpáčenej. (Jak to proběhlo?) No jak? Sedím, vždyť víte, jak to chodí. Takhle mi mířil pistolí. Já jsem říkal: ‚Nevim, nevim.´ A už jsem jí dostal. ‚Nevim, nevim.´(Kolikrát vás asi praštil…?) Akorát jednou. (Jednou? To byla taková rána…) Pořádně, na ucho, přímo. No a taky tady mám vpáčenej bubínek. (Tak to vás muselo bodnout…) No pochopitelně, to byla bolest. Ale tenkrát jsme byli rádi, že prostě vůbec jsme. (A slyšíte na to ucho?) Neslyšim. Na tohle ucho neslyšim vůbec nic a na tohle mám naslouchátko. (A to prakticky od toho okamžiku…) Dá se to tak říct.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 29.03.2008

    (audio)
    délka: 54:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Ať se každý řádně chová a nenechá se ovlivnit těmi lidmi, kteří jsou pod úrovní a mohli by ‚spunktovat‘ další ‚únor‘. Vážím si všech živnostníků a fabrikantů, protože se musí minimálně hodně snažit, aby prosperovali.“

Dosly_1954_detail.jpg (historic)
Stanislav Došlý
zdroj: foto: Lukáš Krákora

Stanislav Došlý se narodil 8. května 1928 v obci Martiněves u Roudnice nad Labem. Jeho otec pracoval na dráze na tzv. „vrchní stavbě“ a matka byla v domácnosti. Měl ještě dva bratry. V dětství se rodina Stanislava Došlého několikrát stěhovala. Z Martiněvse do Břežánek, odtud v roce 1938 do Želenic u Slaného, kde Stanislav vychodil základní školu. Po válce v roce 1945 se rodina stěhovala naposledy, a sice do Děčína. Po ukončení základního vzdělání se Stanislav v Kralupech nad Vltavou vyučil truhlářem. Tuto profesi vykonával až do roku 1950, kdy se pokusil o útěk přes hranice z Československa. Útěk se nezdařil, Stanislav Došlý byl zadržen Pohraniční stráží, vyslýchán a po třech měsících odsouzen k jednadvaceti měsícům vězení. Trest si v plné výši odpykal v pracovním táboře v Jáchymově. Po propuštění nastoupil dvouletou vojenskou službu, odpracoval povinný půlrok ve válcovnách a až do důchodu vystřídal řadu zaměstnání. Byl dvakrát ženatý a se svou první ženou zplodil dva syny. Dnes žije se svou druhou ženou v Litoměřicích v domově s pečovatelskou službou.