„Pro mě byl 11. červenec 2021 jako osvícení. Tak na to nahlížím poté, co jsem se nad tím zamýšlel. Kuba byla osvícena Duchem svatým a to způsobilo, že lidská srdce si vybrala svou stranu. Na čí straně kdo je? Teď to začalo vycházet najevo. Během následujících dnů mi lidé říkali: ‚Otče, teď už dobře víme, co jsou zač ti lidé ze Státní bezpečnosti. Víme, kdo je na čí straně… a to jak v naší čtvrti, tak samozřejmě i v církvi. // Biskup mě požádal, abych otevřeně vyprávěl ostatním kněžím v moji diecézi o tom, co se stalo. A je jasné, že se našli tací, kteří nebyli schopni pochopit, co má kněz dělat na takové demonstraci. Nicméně, já si stále myslím… samozřejmě jakožto kněz bych se měl snažit o to, aby zavládl klid a mír… jenže aby byl mír, musí přijít nejprve spravedlnost, musí nastat svoboda, lidé si musí vyjít vstříc.“
„Vzpomínám si na jednu stařenku, jak se drkotala po cestě s chodítkem, rozhazovala rukama a křičela na všechny strany. Mladí lidé proudili ulicemi a staří to sledovali z chodníků. Po té době, co byli kvůli pandemii zavření doma, vypadali jako vzkříšené mrtvoly. // Vyhledal jsem několik opozičních aktivistů a vyjádřil jim své obavy z toho, co se začne dít v nočních hodinách. Noc nakonec nezačala s tím, jak se vytrácelo denní světlo. Noc padla na všechno kolem ve chvíli, kdy se lidé odpovědní za způsob potlačování demonstrace rozhodli, že začnou útočit na demonstranty. Tam se to zlomilo. Už to nebyly pěsti a zatčení. Najednou to byly zbraně. // Chlapci si začali brát baseballové pálky a kameny. ‚To přeci nemůžete, to nemůžete!‘ Jenže oni mi odpovídali: ‚Oni si přinesli pálky a obušky. Takže muž proti muži. Budeme pokračovat, protože oni přicházejí ozbrojení.‘“
„Když jsem chodil spát, moje maminka se se mnou modlila. Otčenáš, Zdrávas Maria, s Bohem chodím spát a s Bohem se probouzím, s milostí boží a Duchem svatým. Jenže občas se mi zdály noční můry. Maminka vždy přišla a říkala: ‚Pojď, pomodlíme se spolu.‘ A já jsem jí odpovídal: ‚Maminko, přemýšlel jsem…‘ A ona už věděla, co chci říct. Všiml jsem si, že když se pomodlíme, už mě noční můry netrápí. Dal jsem si dohromady dvě a dvě a povídám jí: ‚Vypadá to, že jsme se zapomněli pomodlit před spaním.‘ A potom se stalo, že jedno dítě ve škole mluvilo o tom, že má také ošklivé sny, přičemž já mu řekl: ‚to jsi se asi zapomněl pomodlit před spaním.‘ A paní učitelka to zřejmě slyšela, nebo jí to to dítě řeklo. Zavolala si moji matku a ta mi potom přímo tady říkala: ‚Synku, ty ve škole mluvíš o Bohu? To nemůžeš.‘ Připadalo mi to zvláštní. ‚Když se tě ale někdo zeptá, jestli v něj věříš, nesmíš to popřít. Kristus řekl, že kdo ho zapře za zemi, nebude vpuštěn do nebe.‘ Takže já jsem potom žil ve strachu z toho, že mě někdo odhalí. Připadal jsem si jako podivín. Všude znělo, že náboženství je opium lidstva, a že jsme tmáři. Jako bychom byli proti vědě… přitom právě vědy byly sice problematické pro mnohé mé spolužáky, ale mně šly výborně. Na střední škole jsem miloval matematiku, takže jsem si říkal, že jestli já jsem tmář, tak ti ostatní, kteří na matematiku úplně kašlou, musí být ale úplně mimo. Vzpomínám si, jak se nás učitelka zeptala, kdo z nás je věřící. Bylo nás ve třídě čtyřicet dva a ruku jsme zvedli tři. Já jsem se hlásil tak napůl, jako když každou chvíli čekáte, že vám tu zvednutou ruku urazí. // Když jsem si tam chtěl najít chvilku pro četbu Bible, zabalil jsem ji do kusu látky a namířil jsem si to na záchod. Tam jsem se postavil proti míse, jako bych čůral, a zakrývaje knihu látkou jsem si četl.“
Castor José Devesa Álvarez se narodil před půl stoletím v Camagüeyi a už jako malý kluk měl silný vztah k Bohu. Ten se s postupem času ještě více prohluboval a dnes znají věřící obyvatelé třetího největšího kubánského města svého oblíbeného kněze jako otce Castora. Co se týče jeho prvních kontaktů se světem náboženství a víry, je třeba zdůraznit, že zásadní úlohu v tomto smyslu sehrála jeho matka, která se s chlapcem od malička společně modlila před spaním a chodila s ním do kostela na mše. Byla to ovšem také jeho matka, kdo mu už v útlém věku jasně naznačil, že jakožto věřící člověk to na Kubě nebude mít vůbec jednoduché. Upozorňovala ho, že ve škole by o své víře měl raději pomlčet, protože v opačném případě by se mohl dostat do problémů. Castorovo dětství a dospívání tak provázely neustálé obavy a strach z toho, že bude odhalen. A to do té míry, že vypráví mimo jiné o tom, že si chodil číst Bibli potají na záchod v škole. Navzdory veškeré snaze nepoutat na sebe zbytečně pozornost se Castor postupně rozhodl pro život v pravdě. Začal se vyjadřovat více svobodněji, čímž si záhy vysloužil vyhazov z Univerzity de Oriente v Santiagu de Cuba, kam odešel studovat matematiku. Tehdy začínaly devadesátá léta a na Kubu přicházelo neblaze proslulé období nedostatku a chudoby známé jako Período Especial. V té době se dokonce i diplomaté z Vatikánu a Španělska pokoušeli zajistit Castorovi možnost studovat v Barceloně nebo Madridu. Jenže chlapec nedostal povolení k vycestování z ostrova. Během následujících let se Castor seznámil s místním disidentským hnutím a 11. července 2021 se společně s tisíci dalšími vydal do ulic města, aby protestoval proti neudržitelné situaci uprostřed koronavirové pandemie. Utrpěl zranění, když dostal od policisty něčím po hlavě a skončil v cele. A jelikož byl během demonstrace svědkem násilí páchaného na účastnících, rozhodl se svědčit v případech několika mladých lidí zadržených za výtržnictví a podobné přečiny. Někteří z nich i tak vyfasovali dlouhé tresty. Otec Castor je aktivní také na sociálních sítích, kde šíří svou víru a upozorňuje na porušování lidských práv a pronásledování odpůrců režimu. Sám byl během svého života několikrát zatčen.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
