Ladislav Déczi

* 1938  

  • „Ten Áda, který je tam, takový profesor na univerzitě a vynálezce a všecko, to je takový vědec. Tak to je můj starý kámoš, ten nás tam pozval, tak jsme hráli na univerzitě. A pak tam došla taková stará paní, Češka, která už mluvila lámaně česky, která je tam profesorka, a ta říkala: ,Ty jsi zažil ten komunismus, pojď do té auly, tam bude asi těch dvě stě dětí a tam jim řekni o tom, jak ten komunismus, co to bylo a tak.‘ Tak jsem tam přišel, teď jsem koukal a tam jsem viděl takové ty holky, co už poznám, z jaké je rodiny, jak se chová. Tak jsem vycítil a trefil jsem dobře. Takovou jednu jsem vybral: ,Pojď sem a já ti budu dávat otázky.‘ Tak tam přišla, a tak jsem začal. ‚No a co dělá tvůj fotr?‘ Že má takovou menší company [firmu], má asi dvacet zaměstnanců. ‚A máte barák?‘ – ‚No jasně.‘ – ‚Ty máš auto?‘ – ‚Ano, moje sestra má auto, všichni.‘ Tak jsem začal: ‚Tak podívej, víš, co bude, až bude komunismus? První, co bude, až přijde bolševik, udělá kolem celé Nebrasky ostnaté dráty a za těma ostnatýma drátama ještě budou miny. Takže když tam šlápneš, tak ti to roztrhne půl těla a střeva ti vylezou.‘ Takhle jsem to říkal: ‚Your guts comming out. Completely destroy your body.‘ [Vylezou ti střeva, kompletně zničí tělo.] Oni takhle koukali. A pak jsem říkal: ‚A tvého fotra, toho zavřou, protože byl kapitalista, ten půjde do basy. Ten barák vám zabaví, tebe vyhodí ze školy. Víš. A tak to bude. A ještě budeš mít štěstí, jestli toho fotra nepopraví. Možná, že ho i popraví.‘ A oni si mysleli, že jim vykládám nějakou pohádku z nějakého hollywoodského filmu. Fakt. Pak jsem říkal, aby si to nepletli s Hollywoodem. Tam máš Schwarzeneggera, hraje takového ruského KGB, který přijde do Ameriky a skamarádí se s tím americkým tajným, jako že je to taková družba. To jsou pohádky. Tohle nejsou pohádky. Takhle jsem to celé říkal. A ona pořád říkala: ,You must be kidding. That must not be possible.‘ [Děláte si legraci. To není možné.] Víš, co jsem říkal nakonec? ‚To jsem si vymyslel, to byla pohádka.‘ Protože to je zbytečné jim vysvětlovat. To nemůžou pochopit. A já nejsem kvůli tomu nasranej. Nemusej si zatěžovat hlavu hovnama. To už by si museli zatěžovat hlavu Hitlerem a Stalinem a Napoleonem. Vysrat na to. Ta nová generace jde rovně a já jí to nemám za zlé. Akorát mě serou s těma telefonama. Že furt se tam dívaj, a nevolaj. Že tady někdo se šmejknul v Rumunsku na banánu, a zasmějte se.“

  • „My jsme hrávali dole v Redutě, to bylo na Národní třídě. To byl takový náš domácí podnik, málem. Nahoře byla kavárna, já už nevím, jak se jmenovala. Tam jsme seděli, po tom hraní jsme tam posedávali, pochlastávali. A najednou přišel Landovský, přišel tam nahoru a říkal: ,Rusáci jsou tady, Rusáci!’ A my jsme mysleli, že sranduje, protože ona s ním byla vždycky sranda, trošičku. Rusáci! A pak jsme vyšli ven a už tam lítaly tanky po ulici. To si pamatuju přesně.“ – „A jaký jste měl pocit při tom?“ – „Já jsem vůbec nevěděl, o co jde. Jsme koukali jak blázni ze začátku.“ – „A ty další dny?“ – „Pak už jsme začali tušit, o co jde. A nakonec, potom přišly tanky. A to jsme přišli k rádiu a všude byly tanky. A vzadu měly takové barely, na tu naftu náhradní. A tak nějaký kluci, já vůbec nevím, kdo to byl, bylo nás asi pět nebo osm. Jsme se přiblížili k tomu tanku a někdo mi dal majzlík a ten druhý měl majzlík a pojď, uděláme díru. Tak jsme udělali díru do toho jednoho barelu, dírečku, a tam jsme strčili noviny a zapálili. Teď jsme čekali, jak to bouchne, a ono ho…, ono to jen začalo hořet. A jak ta nafta vytékala víc a víc, tak pak se ten barel roztrhnul, nevybuchlo to, jen se to rozprsklo. A začal celý tank hořet. Rusáci z toho vyskákali. A teď v tom byly náboje. A ty náboje postupně vybuchovaly, vždycky tak po pěti minutách, po dvou minutách. A to všude bylo, to bylo jak pihy na tom baráku, omlácené ty omítky. Tak to si pamatuju přesně.“

  • „Tak já nevím, když vždycky přijde nějaká matka s nějakým malým parchantem, desetiletý, jedenáctiletý, že hraje na trumpetu, tak vždycky jim říkám jenom dvě věci. To, co říkal Clifford Brown, když se ho ptali, proč tak dobře hraje. A on říkal: ,Já nehraju geniálně. Já jen dodržuju dvě věci: rytmus a harmonii.’ Ten to tak zjednodušil a v podstatě to takhle je. Ne že by za tím bylo mnoho jiných všelijakých. Vždycky těm parchantům říkám: ‚Hele, vždycky cvič s metronomem, aby sis nezkazil rytmus. Když zacvičíš sám, tak to nějak ošulíš, pak si to zafixuješ a pak hraješ z prdele, pak ti to skáče.‘ Tak to jim vždycky říkám.“ – „To je ale těžký cvičit s metronomem.“ – „To říkají ty bigbíťáci, který s tím mají problémy, většinou.“ – „Ne, ne, děti s tím mají problémy.“ – „Oni říkají ne, ne, ne, my hrajeme bez metronomu, tam je to živější, tak to vlastně běžíš mimo dráhu, takže bys byl diskvalifikovanej. Vaico říkal takovou jednu dobrou věc, že tihleti špičkoví hráči Hedderly, Clifford Brown, Coltrane, oni hrají tak přesně v rytmu, víš proč? Protože oni jinak neumějí. A něco na tom je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.12.2019

    (audio)
    délka: 02:32:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Utéct za každou cenu

Laco Déczi v New Yorku (konec 20. století)
Laco Déczi v New Yorku (konec 20. století)
zdroj: Facebookový profil pamětníka

Ladislav „Laco“ Déczi se narodil 29. března 1938 v jihoslovenském Bernolákovu. Vyrůstal v Bratislavě, kde vystudoval střední průmyslovou školu. Od deseti let se učil hrát na trubku. Po absolvování vojenské služby nastoupil roku 1962 k Tanečnímu orchestru Československého rozhlasu v Praze, kde působil dvaadvacet let. Zároveň hrával i v dalších jazzových formacích, například v souboru S+HQ Karla Velebného. Roku 1967 založil vlastní kapelu Celula. V roce 1965 se pamětník oženil, manželka Milena mu porodila syna Ladislava. Roku 1983 koncertoval na jazzovém festivalu v Havaně. Zde se na večírku bavil s americkou novinářkou Lucy Komisar o politické situaci v Československu. O rozhovoru se dozvěděla Státní bezpečnost, začala Ladislava vydírat a nutit ke spolupráci. Zároveň mu byl odebrán pas a nemohl se účastnit zahraničních zájezdů. V roce 1985 přislíbil tajné policii spolupráci a byl mu vrácen pas. Krátce poté emigroval s celou rodinou přes Německo do Spojených států amerických. Zde založil kapelu Celula New York a opět se živil hraním na trubku. Od roku 1990 pravidelně koncertoval v Čechách. V roce 2019 žil Ladislav Déczi se svou druhou ženou Kateřinou v New Yorku.