Zdenko F. Daneš

„Tenkrát jsme bydleli v Purkyňově ústavu, jehož byl můj otec přednostou. Ráno 17. listopadu 1939 k nám vtrhli příslušníci SS a všechny zahnali do přízemí, kde před nás postavili kulomet. Muži byli bledí a vystrašení, ženy plakaly a já musím přiznat, že jsem se bál. Pak jsem si všiml matky. Držela mého malého bratra a sestru a vysvětlovala jim: ‚Tamto je voják. To je kulomet, do kterého se dávají náboje, a jak voják střílí, tak z druhé strany vyletují prázdné nábojnice.‘ Popisovala jim to s takovým klidem. Dodnes bratr i sestra vzpomínají, že to bylo tak zajímavé, že se ničeho nebáli. Naše matka se tenkrát stala hrdinkou dne.“

„Byli jsme blízko Pardubic a viděli, jak plno německých vojáků jede směrem na Prahu. Říkali jsme si, že asi budou chtít potlačit revoluci. Já byl ozbrojen revolverem, který patřil panu domácímu. Když přijela další vlna vojáků, zastavil jsem je a v jistém pomatení smyslů jim řekl: ‚Můžete pokračovat, ale musíte složit zbraně.‘ Jeden z nich se zeptal: ‚Tady je už západní zóna?‘ Já jsem odpověděl: ‚Ne, až o kus dál.‘ Ale ona byla ve skutečnosti až za Plzní! On dal tedy povel a zbraně složili. Šla z toho hrůza. Bylo tam všechno možné – kulomety, pušky, pistole, ruční granáty... Když to všechno naházeli na hromadu, tak jsem jim pokynul a celá kolona jela dál. Teprve později jsem zjistil, že náboje, které jsem měl, nefungovaly na můj druh revolveru.“