Miloš Čuřík

* 1947  

  • „A pokud šlo o Chartu, jak jste se mě ptala, a třeba o podpis a tak dále, třeba je to zbabělý, ale já jsem skutečně, nechci se… Ano, samozřejmě jsem to třeba mohl nebo měl podepsat, ale já jsem pořád vycházel z toho, že dokud můžu působit veřejně na lidi, protože opravdu... Vlastně si nevzpomínám, že by mi někdo něco v těch pořadech... Ano, samozřejmě, před každým pořadem musela být tak zvaná ‚schvalovačka‘ a to znamená, že inspektor pro kulturu toho kterého obvodu, pokud nešlo o celopražskou akci – pak to schvaloval třeba Štěpán konkrétně. Každý obvod měl inspektora pro kulturu a samozřejmě to byla taková... V podstatě to byl takový úzus, že... Třeba když jsem hrál reprodukovanou hudbu, tak 80 % produkce muselo být buď z Československa nebo z východní Evropy. No a v praxi to bylo jak? Hrál jsem 80 % západní muziky a 20 % jsem hrál sice českou produkci, ale třeba Šlitra a Suchého, Voskovce s Werichem anebo nějaké jazzmeny jako třeba Stivína a tak dál, že jo. Čili, opravdu se nestalo... To by vůbec nebylo možný... Vzpomínám si, že jsem si vůbec nedovedl představit, že bych během svého pořadu pustil třeba skupinu ABBA. To až teď vím, že byli vynikající vokalisti, že ty harmonie jsou složité…To mě nikdy nezajímalo.“

  • „Sháněl jsem desky, za prvé... Výhoda byla v tom, že už v 60. letech jsem vlastně měl nějaké kamarády, takže – nebylo to moc často – ale občas mi někdo něco přivezl. Potom jsem velice často telefonoval do zahraničí, ale to už je pozdější doba, ale pořád je to samozřejmě dlouho před 89. rokem. Telefonoval jsem do firem jako třeba do ECM, pro které jsem potom dělal, anebo třeba některým jednotlivým muzikantům a oni mi zásilky posílali. U jazzových desek to v podstatě nebyl vůbec žádný problém. A potom byly samozřejmě burzy. Pochopitelně, že ty desky se sem dostávaly nejrůznějším způsobem. Nelze říct, že… I v těch nejhorších dobách, že by nebylo možno vůbec natrefit na nějakou zajímavou... Čili, ano, prostě šlo to těžce.“

  • „Skončilo to opravdu tak, že jsem se jednou, a bylo to v Lucerně, rozbrečel, protože jsem se dostal pod obrovský tlak a on se mě konkrétně zeptal, jestli jsem ochoten s nima spolupracovat a tak dále. A já jsem řekl, že na to psychicky nemám. Myslím si, že tam mě to... Strašlivě se na mě rozkřičel, protože něco v něm... Něčeho v něm jsem se dotknul, a pak už to mělo velice rychlý konec. Pak už mě pozvali do Bartolomějský. Mimochodem, to vyšetřování trvalo několik měsíců. Pak mě pozvali do Bartolomějský a tam jsem jenom podepsal, že s nikým nebudu o našem setkání mluvit. Hned jsem volal, tuším že panu Srpovi, co se mě přihodilo. Hned jsem to dal samozřejmě na vědomí na různý strany a od tý doby už jsem vlastně měl pokoj. Samozřejmě s tím, že třeba jsem měl jet na veliký evropský turné se skupinou Elektrický cirkus, to bylo takový mezinárodní společenství hudebníků, no a pochopitelně že mi ta cesta byla znemožněna.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 05.02.2021

    (audio)
    délka: 01:28:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Smrt je posledním smyslem všeho

Miloš, Praha 1964
Miloš, Praha 1964
zdroj: archiv pamětníka

Miloš Čuřík se narodil 18. února 1947 v Praze. Na Střední průmyslové škole chemické se začal zajímat o současnou beatovou hudbu, především o anglosaské skupiny 60. let. Na jeho osobní i profesní zájem měl zásadní vliv dvouměsíční pobyt ve Velké Británii v roce 1966. Británii pak navštívil ještě několikrát. Pod dojmem svých cest vedl od roku 1969 klub Labyrint v rámci obvodního kulturního domu (OKD) Prahy 10. Pro svůj svobodomyslný postoj a výběr programové nabídky se opakovaně dostával do konfliktu s nadřízenými. Na svých poslechových diskotékách, kromě reprodukované hudby zahraniční i domácí, seznamoval posluchače s nekomerčními filmy, zval si soubory pantomimy nebo amatérské hudební kapely. Po roce musel z pozice dramaturga OKD Prahy 10 odejít a nové působiště pro své aktivity našel v rámci OKD na Praze 8. Přenesl sem klub Labyrint a nově založil Jazzové a rockové centrum na Rokosce a Filmový klub na Invalidovně. V roce 1976 z centra odešel a dodnes je na tzv. volné noze. Živil se krom jiného uváděním poslechových diskoték, spolupracoval s domácími špičkovými jazzovými a rockovými kapelami jako konferenciér a manažer a organizoval hudební akce. V letech 1976–1979 se podílel na organizaci Pražských jazzových dnů pořádaných Jazzovou sekcí svazu hudebníků. Později v roce 1985 uspořádal v KD Opatov koncert legendární zpěvačky Nico anebo festival minimalismu v témže roce. Kvůli svým kulturním aktivitám na hraně legality čelil zájmu tehdejší Státní bezpečnosti. Po listopadu 1989 si založil cestovní agenturu pro provádění zahraničních turistů v angličtině.