Eduard Císař

* 1928  

  • „Pak se mi chtělo kamsi. Tak šel ještě kamarád a šli jsme spolu. A tam byl takový remízek. Velký – já říkám remízek, on to byl remíz pořádný – no a my jsme tím směrem… a tam jsme konali tu potřebu. A oni mezitím, co jsme konali tu potřebu, tak letěly letadla, ruský letadla. Tak my jsme na to koukali furt. Koukáme, koukáme. Jak jsme tam byli dlouho, to nevím, my jsme si tam odpočívali. Aby nás neviděl ten esáman, že nic neděláme, tak jsme byli na té potřebě dál, právě. My ovšem nevěděli, co se stane. Jak letěly ty letadla, tak najednou jsme slyšeli něco: nějaký zařvání a cvaknutí. Vy si nedovedete představit – v tom remízku byly zamaskovaný protiletadlový děla. Ale to nebylo jedno dělo, to bylo snad deset děl. A ty na jeden rozkaz všechny vystřelily. To bylo strašné. My jsme vyskočili, kalhoty, a utíkali jsme. Jenomže mezitím, co jsme byli – my jsme tam byli dlouho na té potřebě – ti Rusové stříleli přes ten kopec a ono už to začalo padat nejenom před to letiště. My jsme říkali: ‚To jsou pitomci, my jsme tam včera to dělali, a oni nám to rozrývají.‘ Prostě ze srandy. Ale začalo to padat i před naše zákopy a najednou to padalo i do našich zákopů. Takže to nebyla žádná legrace. Tak jsme vždycky, jak to hvízdalo – to víte, že to hvízdá – tak jak to hvízdalo, tak vždycky jsme si lehli do těch zákopů.”

  • „Přišli jsme na nádraží, na tom nádraží celý kompletní vlak, to nás bylo kolik tisíc odvedených tam na ty zákopy. Tak celý kompletní vlak těchhle těch zákopníků. Tak jsme vlezli do vlaku, a protože to pořádalo takzvané Kuratorium pro výchovu mládeže – to byli Češi, kteří měli, tuším, zelené košile a černé kalhoty. A měli hákový kříž, červený hákový kříž. A ten spolek prostě měl titul kamarád. Takže se musel používat titul kamarád, mezi sebou i s těmi představenými. A ti představení, kteří se s námi loučili – jestli s námi jeli ve vlaku někteří jiní, to já nevím – ale jak se vlak rozjížděl, tak oni se seřadili tam na tom nástupišti a začali hajlovat a my jsme začali… někdo křiknul: ‚S námi už to nevyhrajou!‘ A my jsme… celý vlak za chvíli řval: ‚S námi už to nevyhrajou!‘ Poněvadž my jsme věděli, že už do vlaku naskočit nemůžou – ti, co hajlovali a tak dále.”

  • „Já toho moc nevím o mamince, protože prakticky si moc nepamatuju. Poněvadž ona umřela v tom třicátém čtvrtém roce na Karláku ve Všeobecné nemocnici na otravu krve. Prostě otěhotněla a dala si pomoct, a dostala otravu krve a zemřela.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.11.2019

    (audio)
    délka: 01:40:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.06.2020

    (audio)
    délka: 01:17:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zjistili jsme, že jsme v první linii a před sebou máme Rusáky

Svatba Eduarda a Stanislavy Císařových,  21. ledna 1950
Svatba Eduarda a Stanislavy Císařových, 21. ledna 1950
zdroj: Archiv pamětníka

Eduard Císař se narodil 19. července 1928 ve městě Beringen v Belgii českým rodičům. V roce 1934 rodina přesídlila zpět do Československa, takže do první třídy již Eduard nastoupil v Praze. V roce 1945 byl jako šestnáctiletý nuceně nasazen na kopání zákopů. Od února do dubna žil v lágru ve Velké Bystřici u Olomouce a budoval opevnění v okolí Svatého kopečku, během dubna mladíky vyslali do Zábřehu u Dolního Benešova na Hlučínsku. Tam tehdy probíhaly tvrdé boje ostravsko-opavské operace mezi Rudou armádou a ustupujícími vojáky wehrmachtu. Eduard se ocitl přímo na frontové linii. Během bombardování 15. dubna z nuceného nasazení utekl a do Prahy se vrátil na vlastní pěst až 12. května 1945. Po válce se vyučený soustružník „doučil“ v Jawě, pracoval ve strašnické pobočce Zbrojovky Brno a později se dostal do dopravního výzkumu. Současně se věnoval společenskému tanci, v letech 1959 a 1960 se svou ženou Stanislavou Císařovou získal titul mistra republiky. Od roku 1958 do roku 1989 byl členem komunistické strany.