Jana Chvojková

* 1937  

  • „Přišla jsem si pro razítko k soudruhovi řediteli okresního národního výboru a ten mi řekl: ‚To by bylo, aby se tady takoví rozlejzali‘. Tak jsem ho za to nemohla milovat. Byla jsme naštvaná. Chtěla jsem se dostat do školy, abych měla aspoň maturitu. Bylo mi jedno, kam se dostanu, na jakou školu. Hlavně aby mě někam vzali, ale já jsem nesměla nikde studovat. Až když tátu umučili, tak mě vzali na zubní laborantku. Dělala jsem i talentovky, vyřezávali jsme zub a podle toho poznali, jestli se na to hodím nebo ne. Takže mě přijali a život šel dál. Dřív jsem ale měla školu zakázanou… ‚To by bylo, aby se tady takoví rozlejzali‘ – tu větu si pamatuji dodnes a je ve mně pořád. Ten ředitel mě vůbec neznal, jen jsem si tam přišla pro razítko, a tohle si dovolil říct...“

  • „Nenáviděla jsem je, že jim to prošlo, že si dovolili dělat takové věci. Nebyli jsme jediní, takových lidí bylo... Když jsem byla jednou s důchodci v Jáchymově v muzeu, viděli jsme tam fotografie vězňů a jak to tam v té době vypadalo a bylo to hrozné, jak ti lidé byli zubožení, jak vypadali. Je hrozné, že se někdo propůjčil k takovému mučení lidí a věznění.“

  • „Pěkné vzpomínky na něj mám. Hrál na kytaru, tak někdy zahrál nějakou písničku a já si zazpívala. Nevím, jestli se dověděl, že mě kvůli němu nevzali do školy. On si vzal život. Nevím, jestli se oběsil, nebo jak. Asi ho k tomu dohnali. Třeba si myslel, že mě tím zachrání a že budu moct do školy. To je také možné. My jsme s ním nebyli vůbec ve styku. Návštěvy musely být povolené, my jsme ale neznamenali nic, byli jsme obyčejní... Někde v nějakém dopise, který psala maminka je, že jsem hodně a nahlas brečela. Tak jsem to asi těžce nesla. Na pohřbu jsme nebyli a ani žádný pohřeb nebyl. Ale vím, že tátu někam pochovali, pak ho zase vyhrabávali, bylo to složité, ale v tom věku jsem tomu nerozuměla. Maminka to nakonec nějak zařídila a máme ho v Benešově. Tam jezdím na dušičky.“

  • „Nejhorší vzpomínky mám na to, když přišli zatknout mého otce. Přišli v noci, asi v půl jedné a mě s bráchou, kterému byly asi dva roky a mně dvanáct, vyhnali z postele a prohrabávali nám postýlky. Hrabali se nám i ve skříni. Nevím, co tam hledali, asi nějaké kompromitující materiály. Nenašli tam nic, ale tátu si odvezli do toho nejhoršího vězení – do Leopoldova. Různě ho přesouvali, až nakonec byl v Opavě. Tam jsme ho byli navštívit. Jelikož brácha byl malý, celou návštěvu probrečel. Pro mě bylo hrozné, jak tam chodili ti strážci a rachotili s klíči, pořád zamykali a odmykali nějaké mříže. Ještě jsem nebyla dospělá, tak jsem se tam bála.“

  • „Nebylo to příjemné, protože přišli v noci, takže už jsme byli s bráchou v postýlkách. Jenomže potom, bráchu i mě... museli jsme vstát z postelí a prohledávali nám i ty postele zkrátka, takže na to si pamatuju, protože to bylo docela nepříjemné. No, vzali si s sebou otce a toho už jsem neviděla, protože byl zatčen. Nejdřív byl v Leopoldově, to bylo takové nejhorší vězení pro politické vězně. Pak tak různě v Klatovech a nakonec skončil v Opavě.“

  • „Oni přišli 21. srpna 1968 a my jsme zrovna v tu dobu byli v Krkonoších, manžel tam měl od podniku propůjčenou chatu a děti hlídal tchán a manžel. Já s maminkou jsme šly na Sněžku a jelikož jsme to nevěděly, že jsme přepadení, tak jsme přišly na Sněžku a tam pod Sněžkou v první chatě jsme se to dozvěděly, tak maminka hned ze strachu - protože znala válku a pamatovala - tak honem nakoupila nudle a rýži, abysme měli co jíst, až to vypukne. Ale pak jsme to nepotřebovali, protože jsme jeli domů.“

  • „Akorát bylo takové podezřelé, že zavírali všechny ty spoluzaměstnance v tom Jáchymově. My už jsme v Jáchymově nebyli, takže jsme neměli už ten styk s Jáchymovem. Ale vím, že se mluvilo taky o emigraci, jenomže maminka nechtěla, takže jsme zůstali tady a takhle to dopadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kutná Hora, 02.12.2019

    (audio)
    délka: 48:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Kutná Hora, 18.10.2021

    (audio)
    délka: 01:05:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tátu ve vězení umučili, já nesměla studovat a pořád jsme se něčeho báli

Jana Chvojková, roz. Žaludová, za války
Jana Chvojková, roz. Žaludová, za války
zdroj: pamětnice

Jana Chvojková, rozená Žaludová, se narodila 21. listopadu 1937 v Benešově u Prahy do rodiny Jiřiny a Antonína Žaludových. Otec byl báňský inženýr, maminka za svobodna pomáhala otci v rodinném hotelu Nigrin v Benešově u Prahy, pak byla v domácnosti. Po komunistickém puči v roce 1948 Nigrinovy komunisté o hotel připravili. Jana prožila první dva roky života na Slovensku v Prešově, kde měl otec práci. V roce se 1939 musela rodina vystěhovat do Protektorátu. Za války žili Žaludovi v Praze v Radlické ulici, pamětnice vzpomíná například na nálety v únoru roku 1945. V roce 1946 se rodina přestěhovala do Jáchymova, kam otce přeložili jako náměstka ředitele jáchymovských dolů. Po komunistickém puči v roce 1948 odešel do Kutné hory. V roce 1950 otce Antonína Žaluda zatkla StB v akci „Budování“ a spolu s dalšími 26 kolegy byl trestně stíhán. Za údajné sabotáže těžby strategického uranu vyváženého pro Sovětský svaz, dostal 20 let odnětí svobody. Prošel věznicemi v Leopoldově, Opavě a dalšími, v září 1954 si v opavské věznici vzal život. Jana se, jakožto dcera politického vězně nemohla dostat na školu, přijata byla až po tatínkově smrti na obor zubní instrumentářka. Odmaturovala v roce 1958. V roce 1961 se provdala za Miroslava Chvojku a založila rodinu. Od roku 1949 chodila do skautského oddílu, který byl ale v roce 1950 zakázán. S přáteli ze skautského oddílu je v kontaktu dodnes. Jana Chvojková vzpomíná na události roku 1968 a také na sametovou revoluci 1989.