Heřman Chromý

* 1947

  • „Všichni byli sledovaní a všichni prošli výslechy, kde museli potvrdit, že jsem jim dával knížku, že jsem je ovlivňoval. A nejlepší věc byla, že jsem dokonce špatně vychovával svoje děti. Svědectví podával můj spolupracovník přes kancelář – komunista, vynechám jméno, budeme mu říkat Jiříček – který proslul tím, že žil jako já v panelákovém bytě a že si na jednom patře manželé dvou rodin prohodili manželky. Pak se rozvedli, ale prohodili si je. To bych řek, že to byl docela slušnej výkon. Já jsem chodil na brigády, nepřicházelo nic takového v úvahu. Dokonce našli i jednu dívčinu, která měla tvrdit, že se mnou měla mimomanželský poměr. Ne že bych o něj nestál, byla hezká, ale neměl jsem. Ona to pak před soudem odvolala. A taky, mimochodem, žije v Kanadě, taky jí to pomohlo do Kanady, protože oni neměli zájem o tyhlety lidi, aby dál říkali… Jeden z těch svědků, kteří potvrzovali, jakej jsem špatnej pracovník… Spolupracovnice v pokladně, nová po tý starý paní Borušový, který já jsem pomáhal, zaskakoval, tak ona taky, soudružka, tvrdila pravý opak. Takže na tohle cílili a já jsem dlouho přemýšlel, proč to dělají. Pochopil jsem to. Oni chtěli, abych to na ně napráskal. ‚Vždyť to není pravda,‘ jsem měl říkat: ‚to oni to byli!‘ Protože se stalo, že jeden můj spolupracovník, který dělal se mnou v kanceláři, mi přines knihu od Frolíka – Frolíkovy paměti. On to byl Pražák, studoval v Praze, tak tam měl zase jiný kontakty. Tak to měli zmáknutý. Ale to se jim nepodařilo, z toho jsem měl obrovskou radost.“

  • „No a teď tedy přišel srpen, vzpomínám si velmi dobře na tu noc, kdy přijeli. Já jsem šel do práce – do práce jsem běhal, bylo to patnáct minut, vždycky na poslední chvíli. Vyběhl jsem z baráku, protože tu noc jsem šel kupodivu dřív spát a spal jsem dobře, bodejť ne, po pivech se vždycky spí dobře. A vidím fronty a ptám se, co se děje. A oni říkali: ‚Okupujou nás‘, když jsem se ptal někoho z tý fronty. Poněvadž jsem bydlel na rohu a tam byla samoobsluha, jedna z prvních samoobsluh. A já jsem ještě tak připitoměle řek: ‚Kdo, Němci?‘ A oni řekli: ‚Rusové.‘ Tady na tom vidíš, jak jsem si vůbec tu myšlenku… přestože už jsem vnímal, že tam byla jednání, všechno jsem zaznamenal, byla tam Bratislava, to jsem věděl, ale tohle jsem si nedoved představit. Ta propaganda v člověku byla od dětství a byla natolik silná, že tohle nedovedla překonat.“

  • „Nás 9. 4. [1986] sbalili, i to měli docela dobře připravený, protože věděli, že ten den půjdu do práce o něco později, poněvadž byl výplatní den. A já jsem vždycky už rovnou čekal v bance – dělal jsem finančního referenta a vozil jsem peníze, protože paní Borušová byla žena a tak dále. A oni nechtěli, abych jel s pracujícími… Byl by to signál ‚sebrali Chromýho‘, byla to hodně utajovaná záležitost. Takže mě sebrali, když jsem hezky vstal v sedm a na osmou hodinu jsem pospíchal nahoru… Pospíchal jsem do banky, už jsem nepospíchal, protože mě sebrali hned u vchodu. Říkal jsem: ‚Já musím do banky,‘ – ještě jsem byl takovej naivní – ‚dneska je den výplaty.‘ Dneska je den výplaty a den odplaty. To jsem samozřejmě netušil, že je zavřenej Jirka Pavlíček a Honza Dusů [mělničtí disidenti, Jan Dus je evangelickým farářem], které po čtyřiceti osmi hodinách pustili. A jelikož jsem byl šéf, jelikož u mě ta činnost byla markantní, tak jsem jim stál pravděpodobně i za ten inscenovanej dopis. A to jsou a la padesátá léta, kdy vlastně podvrhli dopis, montáž některých mých věcí, které jsem skutečně napsal, které mi postupně při výslechu ukazovali, abych se pak v závěru dozvěděl, že to byl dopis – a to už jsem nečet, ale to tam je někde zamontovaný – že jsem nadával prezidentovi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.05.2016

    (audio)
    délka: 01:50:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 08.06.2016

    (audio)
    délka: 01:58:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 15.06.2016

    (audio)
    délka: 01:57:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 22.06.2016

    (audio)
    délka: 02:01:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V dětství mi nadávali „Žide“, protože do komunistů mi nadávat nemohli

Heřman Chromý, 2017
Heřman Chromý, 2017
zdroj: sbírka Post Bellum

Heřman Chromý se narodil 29. září 1947 v Praze židovské matce a otci-komunistovi. Ihned po maturitě roku 1966 utekl z Prahy před otcovým vlivem do Děčína pracovat v labském přístavu, odkud se brzy přesunul z ekonomických důvodů zpět do Prahy, kde v Obchodní bance vykonával stenografickou práci. Roku 1967 byl povolán na vojnu, které se snažil být zproštěn pokusy o sebevraždu či fingováním psychických poruch. Po zbavení vojenské povinnosti pracoval znovu v Obchodní bance, odkud byl pro svůj nesouhlas se sovětskou okupací v roce 1968 vyhozen. Nastoupil jako referent v elektrárně v Mělníku, vedle čehož se věnoval také organizaci kulturních pořadů s provokativními a protirežimními motivy. Na přelomu let 1983-1984 podepsal Chartu 77. V průběhu 70. a 80. let mu tiskem vyšly poetické sbírky v samizdatové řadě bratří Havlových. Roku 1986 byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za svou protirežimní poetickou a kulturní činnost, v rozsudku hrál klíčovou roli zinscenovaný dopis hanobící prezidenta Gustáva Husáka. Po propuštění v roce 1988 pracoval v úschovně zavazadel na pražském nádraží Holešovice. Sametová revoluce 1989 ho vynesla do politických sfér - v roce 1990 byl zvolen do Federálního shromáždění za Občanské fórum a od roku 1995 působil v diplomatických službách Ministerstva zahraničních věcí. Dnes se věnuje především komentářům (nejen) politického dění na blogu.