Stanislav Chromčák

* 1932  

  • „No a tehdy, jak by se řeklo, museli zastrašit národ. Nu a tak byli vybíráni lidé, kteří jim nepasovali a o kterých se vědělo, že je nikdy neohnou. Protože náš národ nebyl zvyklý na nějaké kolektivní nové hospodářství. Já to řeknu upřímně, moje původní řemeslo bylo zemědělství, já mám Masarykovu rolnickou školu v Opavě, byla to nejvyhlášenější rolnická škola v Československé republice na kvalitu, druhá byla v Čáslavi. My jsme byli vychováni pro soukromé hospodářství – hospodáři, dělať, buďovať…, ale nebyli jsme vychováni pro sovětské kolchoznictví. To se odlišovalo a to se projevovalo v celém národě. Ti zemědělci k tomu měli strašný odpor. A ten, o kterém jsem hovořil – on měl koně, byl to hospodář, půjčoval mi je, když jsem si potřeboval obdělat vlastní zemi. Bylo viditelné, že to je zemědělec, kterého nikdy nikdo neohne, i když JZD tam tehdy ještě nebylo, tak ho kamarádi poslali do PTP. Jmenoval se Štach.“

  • „Pokud se týká ve službě, tak když Sověti přijeli až k nám, tak jim začaly docházet pohonné hmoty. Z východu jel zvláštní vlak, pětadvacet cisternových vagónů, což jsem nevěděl, že vezou pohonné hmoty pro ruské jednotky. Byla to mimořádná událost, a když ten vlak vyjel, tak mně někdo anonymně ohlásil na číslo vlaku a čas kdy pojede, a řekl mi: ,Bude tam horké ložisko, nech to ukrútit.‘ Každý službu konající, kdo dělá v branži, ví, jak to dlouho vydrží a kam to dojede. Bylo to tak spočítané, že u mě se to mělo převrátit. Pětadvacet cisteren pohonných hmot. Zůstal jsem na rozpacích, takovou věc udělat, to znamená sebrat čepici a jít do lesa, to bych tu asi neseděl. Nevím, jak to poznali, ale když ten vlak z Půchova vyjel, tak za chvíli na to Sověti přišli, že to jedno ložisko je horké. Zastavili, vlak byl vrácen do Půchova a tam se potom jednotky vracely a tankovaly.“

  • „Prvního května zas nastal postup Rudé armády. Sověti postupovali a k nám došli asi okolo deváté hodiny. Naproti nám, kde jsme bydleli, byla nasypaná halda hlušiny z dolu. Tam ještě ležel německý voják v okopu, držel poslední obranu. Starší chlapi vykukovali ze všech stran a koukali, jak Sověti idů a už je čekali a chtěli je vítat. Ten německý voják tam sice ležel jako poslední, ale měl dobrý výhled na Mosteckú úlicu. A jak uviděl prvního ruského vojáka, tak na něj zamířil, vystřelil, ale minul. Ten Rusák, nevím, po čem to zaregistroval, ale zaregistroval to. Zastavil se a zamířil v ty místa, odkud předpokládal výstřel. Ten Němec, když vystřelil, tak zalehl. Po malé chvíli když se nic nedělo, tak se nadzvedl, ale ten Rusák ho měl na mušce a jenom to zmáčknul a ten Němec jí okamžitě chytil. Jako by ho nějakou pružinou vymrštil z okopu a koulel se z toho svahu už hotový.“

  • „Pak, když přešla fronta, tak byla taková věc, kdy se začali sbírat padlí. V Ostravě-Hrabůvce je římskokatolický kostel, velký, pěkně je ho vidět, stojí dodnes, a tam k tomu kostelu se začali snášet sovětští a ruští vojáci. To je věc, na kterou se nedá zapomenout. Zúčastnil jsem se těch pohřbů. Byl jsem tam, když je zjišťovali. Ten kostel stojí čelem k východu a bokem k jihu a tam ty vojáky snesli, ty padlé. Ale to byly dvě řady, mně to připadalo jako postaru, když se dělaly žně na poli, poseklo se obilí, buď strojem nebo ručně, a pak se snášely snopy a jeden vedle druhého kladly vedle sebe a pak se stavěly panáci. Tak tam takhle leželi sovětští ruští vojáci. Jeden vedle druhého, dvě řady podle délky i šířky kostela. To bylo hrozné.“

  • „Po té Místecké ulici, když bylo odzbrojení německých vojsk, tak šly dva transporty německých odzbrojených vojáků. To je věc, která se nedá zapomenout. Když šli do války, to byl samý úsměv, vystrojení, ale když byli odzbrojení a vedli je směrem k Frýdku, to byl dlouhé pásy pochodujících německých vojáků. Kousek šel ruský voják se samopalem a střežil je, aby nikdo neutekl. Ale když jste je viděli, jak šli z té fronty, zbídačení, oškubaní, špinaví, žádné válečné vyznamenání, všechny hodnosti strhali, aby nikdo nevěděl, co je zač. My mnozí občané jsme se jim do očí smáli, pokřikovali jsme na ně všelijak. Já si vzpomínám na jedno pokřikování, které jsme na ně křičeli: ´Deutschland, Deutschland über alles, kaj´s to, Fricku, kaj´s to zalez. Zalezl jsem až do Ruska, a teď nemožu cestu nalezt.´ Tak jsme se jim posmívali, těm německým hrdým vojákům. To je vzpomínka, která se málo podaří, aby tu pyšnou armádu, která nás ve třicátém devátém sebrala a tak vítězně pokrčovala, nakonec jsme viděli až u nás.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 03.04.2014

    (audio)
    délka: 01:12:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Prlov, 12.02.2015

    (audio)
    délka: 01:12:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všem chci parafrázovat jednu pravdu z Bible kralické: Nebude-li Hospodin stavěti tohoto domu a státu, je marné namáhání všech stavitelů a politiků

Chromcak_v roce 1949_20140403_0013.jpg (historic)
Stanislav Chromčák
zdroj: Paměť národa

Stanislav Chromčák se narodil 3. ledna 1932 v Ostravě-Hrabůvce. Rodina pocházela z Valašské Polanky, kde je jeho děd Jan Chromčák uveden na památníku padlým za první světové války. Za druhé světové války byla pro četnost náletů škola, kterou Stanislav navštěvoval, po vánoční besídce roku 1944 uzavřena. Od ledna 1945 si Stanislav vedl deník, zaznamenával každodenní život, ke kterému patřily pravidelné nálety. Popsal i ústup německých vojsk a osvobození Hrabůvky Rudou armádou 1. května 1945. Vystudoval Masarykovu rolnickou školu v Opavě. Oženil se s Ludmilou Húšťovou a odstěhoval se do jejího rodného Prlova. Pracoval jako výpravčí vlaků a dispečer, nevstoupil do komunistické strany a jako hluboce věřícímu křesťanovi mu byl zamezen další kariérní postup. Dramatickou historii Prlova za druhé světové války, pomoc partyzánskému hnutí a následný teror vystřídaly po roce 1948 represe místních svobodně smýšlejících zemědělců, mezi nimiž měl Stanislav své přátele. Byli přiřazeni k pomocným technickým silám. K jeho nejsilnějším vzpomínkám na práci výpravčího ve Valašské Polance patří bezpečnostní opatření při průjezdu vlaku s Nikitou Sergejevičem Chruščovem, korunované nepřesným zastavením vlaku mimo slavnostní pódium v Horní Lidči a následnou nepodařenou zdravicí. V roce 1968 dostal ve službě anonymní zprávu o sabotáži na ložisku speciálního cisternového vlaku, který vezl pohonné hmoty pro okupační síly vojsk zemí Varšavské smlouvy a který měl v jeho stanici vykolejit.