Libuše Chourová

* 1924

  • „Byla vzdělaná, samozřejmě to byla komunistka. Je pravda, že my jsme v té době komunisty všichni brali, protože to byli pokrokoví lidi, a pletli jsme si komunismus s panslavismem. Takhle to asi bylo. Ale fakt je to, že to byla moc fajn ženská a měla jsem ji moc ráda.“

  • „No, ono to nevypadalo tak strašně. Nejdřív tam přišel českej četník, aby nikdo odtamtud neodešel. Pak tam přišel gestapák, kterej mluvil německy, ale my jsme za tý války celkem slušně tu němčinu zvládali. A jediný, co ten gestapák řekl: ‚Kolik je vám let?‘ A my jsme hrdě odpověděli, že osmnáct. A on na to řekl: ‚Das geht schon.‘ Jako: ‚To už jde.‘ Tak jsme se my holky dostaly do toho, že nám bylo těch osmnáct. A to byla koedukovaná třída čili tam byli kluci, holky. Chvíli to trvalo. A nakonec nás odvedli dolů a před gymnáziem stál autobus a stál tam anton a do toho jsme nastoupili. A naproti přes ulici stál doktor Svět a můj táta, spolu. A já jsem mu z toho okýnka zamávala a vidím to jako dneska, on měl v kapse nějaké noviny a udělal takhle... A už teda je rozehnali tam a odjeli jsme do Terezína.“

  • „Berte to tak, že nás tam bylo šestnáct původně. Pak tam přišlo příbuzenstvo těch Gabčíků a Kubišů. Takže to nás tam bylo nejmíň čtyřicet, a přitom tam byl jeden záchod, jedno umyvadlo. Tak dokud jsme tam byly samy, tak my jsme si poradily a bylo to v pořádku. Když nás tam potom bylo dvakrát třikrát tolik, tak už to bylo o hodně horší. (Takže oni k vám, ke studentkám roudnického gymnázia, umístili příbuzné atentátníků?) Ano. (A to byly tedy ženy bez dětí?) To byly ženy bez dětí.“

  • „(A co vůbec ten první výslech, když jste nevěděla, co s vámi bude?) Vidíte, teď jsem si vzpomněla. Ten komisař z toho kladenskýho gestapa se jmenoval Völkel a mluvil česky. Vím, že říkal... celý výslech spočíval v tom: ‚Vy jste o tom věděla!‘ Už jenom to, že nám vykali. Já jsem říkala: ‚No nevěděla.‘ A on říkal, já nevím‚ revolver a ten oberlehrer a to a já jsem na to řekla: ‚Tak mám říct ano, anebo pravdu?!‘ A on mě vyrazil ven. Ale bez toho, aby mě bili. A zase jsem stála čelem k tý zdi.“

  • „Tam na našem dvoře něco dělali muži, vězni. A ona mezi ně šla s krajícem chleba namazaným. Už jenom to, jít mezi hladový s krajícem chleba namazaným. A ta mrcha ho nechala upadnout a čekala, kdo z nich to sebere.“

  • „My jsme byly první ženské na Malé pevnosti v roce 1942. Na nás absolutně nebyli připravení. Odvedli nás na ‚ženský dvůr‘ a tam nás dali do takový kobky. Tam jsme byly a viděly jsme na ten dvůr a tam byly takový kůly, zřejmě na uvazování koní. To samo působilo strašně. Teď tam byly takové ty kýble, co se vynášej. Teď jsme tam seděly a absolutně jsme nevěděly, co s námi bude.“

  • „A naopak ta Rojková přišla jednou na ten náš dvůr. To jsme tam ještě byly, i ty lidický ženský, pak tam bylo ještě pár nějakých ženských, ale skutečně pár z kladenskýho gestapa. A my jsme tam byly. A ona přišla, protože jsme chtěly... Já vím, že jsem jí říkala, jestli můžeme dostat hadr. A já jsem neznala ten německej výraz Lappen a říkala jsem: ‚Bitte, ein hadr.‘ A ona: ‚Co je to hadr?‘ No tak dlouho, až jsem jí to vysvětlila, že potřebujem něco tam utřít. A ona vám přišla a to bylo moc hezký, řekla ‚hadr‘. Takhle to postavila na okno a zůstalo to stát, v tom byla takováhle sklenička nějakého džemu nebo marmelády, což teda bylo hezký.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí n./L., 24.04.2009

    (audio)
    délka: 02:58:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ještě deset let po válce, když jsem měla v noci zlý sen, zdálo se mi, že jsem tam a nemám co jíst. Vždycky jsem byla vyděšená a můj manžel mi říkal: ‚Uklidni se, malá, jsi doma.‘

Libuše Chourová-Šimková těsně před zatčením v roce 1942
Libuše Chourová-Šimková těsně před zatčením v roce 1942
zdroj: archiv Libuše Chourové

Libuše Chourová, roz. Šimková, se narodila 8. 6. 1924 v Praze v rodině legionáře Josefa Šimka. Později rodina žila v Ústí nad Labem. Měla dva bratry, jeden ale zemřel v dětském věku. Po záboru pohraničí v říjnu 1938 se celá rodina rozhodla vystěhovat do Roudnice nad Labem, kde Libuše Chourová nastoupila do kvarty místního reálného gymnázia. Tam studovala až do svého zatčení 20. 6. 1942. Spolu s dalšími studenty byla gestapem formálně obviněna z přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici a aktivního nacistu Alfreda Bauera. Všichni byli uvězněni v Malé pevnosti, mnozí z nich putovali dále do jiných koncentračních táborů a věznic. Několik studentů se konce války nedožilo. Po půlročním strádání byla Libuše jako jedna z posledních dívek propuštěna na svobodu. Od té chvíle až do konce války pracovala jako totálně nasazená ve strojní a chemické výrobě v Roudnici nad Labem. Po válce se Libuše Šimková vrátila zpět do Ústí nad Labem. V roce 1946 se tam provdala za  Jaroslava Chouru. V roce 1948 se jim narodil jediný syn Petr. Manžel Jaroslav Choura v roce 1971 tragicky zahynul při autonehodě. Libuše Chourová pracovala většinou v úřednických profesích, převážně jako účetní. V roce 1968 se rozhodla vstoupit do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). V roce 1976 se podruhé vdala, vzala si Vlastimila Mastného, který pracoval jako knihkupec.