Jaroslava Červenková

„Jednadvacátého srpna asi v pět hodin volali mužovi z továrny, ona stála trochu mimo, že co se děje? A my jsme ještě spali. ‚Obsazují nás Rusové!‘ Tak nás vzbudili a pod oknama nám jely tanky, na Černokostelecké. Můj muž se rychle oblíknul, šel tedy pěšky do továrny, to jinak nešlo. A já jsem byla zaměstnaná ve vnitřní Praze, a tak jsem se taky oblíkla. No a co jsem měla dělat? Šla jsem do práce. Jenomže tou hlavní ulicí jely tanky, tanky a všichni jsme šli pěšky, protože nic nejezdilo, nemohlo. Tak my jsme šli pěšky. Některý mužský nadávali, některý ženy plakaly. Já jsem šla, šla, šla tou Černokosteleckou, Vinohradskou, až jsme došli k rozhlasu a rozhlas hořel. A tam byla veliká skrumáž. Rozhlas je ze Strašnic na levé straně ulice, my jsme šli po pravé straně, kde jsme bydleli. Takže my jsme přímo viděli hořící rozhlas a ohromnou skrumáž a tanky a strašně moc lidí. A vůbec jsme nevěděli, vůbec, co se děje. A najednou jeden tank odbočil a zabočil jakoby do Italský a tam jsme byli my nashromážděný. A lidi začali utíkat tou Italskou a schovávat se v domě. A já jsem taky utíkala a taky jsem se schovala v domě. My jsme mysleli, že nás chtějí postřílet nebo co, protože nikdo tomu nevěděl hlavu ani patu.“

„Všechno přišlo potom, protože pak už se děly věci. Po tom sletu v tom roce 1948, tak já jsem sice odmaturovala, to bylo všechno dobrý, ale už to nabralo spád. Tatínek šel do důchodu v pětapadesáti letech, maminka nepracovala. Co mohl dělat v pětapadesáti letech, tak šel dělat pomocného dělníka k firmě Baraba... Tam pak dělal až do té doby, než.. No, jako co mohl, aby vydělal nějaký peníze. A nejen to, že se stalo, ale ještě řekli, když tatínek už pracoval u té firmy Baraba, tak my jsme měli ve vile pronajaté přízemí, docela velký pěkný byt s příslušenstvím, i s tou malou zahrádkou. A přišel jednou k nám takovej esenbáček a prohlásil, že náš byt je konfiskát a že musíme z bytu pryč. A maminka začala plakat a říkala: ‚No, ale kam nás dáte? My jsme čtyři dospělí, holka je dospělá, kluk je dospělý, nemůžou spát na jedný posteli, nemůžeme mít ani malý byt, vždyť jsme čtyři dospělí lidi.‘ Já jsem seděla na malý stoličce a on se na mě podíval, dodneška to nezapomenu, řekl: ‚Pro ty dva se nějaká kuča najde,‘ na mě udělal. To mně bylo osmnáct let. To se mě tedy jako hodně dotklo, no ale nebylo to nic platný. Oni nás skutečně vystěhovali do vedlejší vesnice, kde byla jedna místnost a kuchyň se sraženou střechou bez příslušenství.“