Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Červenková (* 1931)

• narozena 27. dubna 1931 v Oselcích, v západních Čechách

• v roce 1937 se rodina přestěhovala do Dolních Měcholup

• během Pražského povstání v květnu 1945 se otec pamětnice zapojil do bojů

• v roce 1948 otec odmítl vstoupit do KSČ, proto byl předčasně penzionován

• v roce 1950 celou rodinu vyhodili z bytu a přestěhovali do malé místnosti ve vedlejší vsi

• pamětnice se vdala za Jiřího Červenku, se kterým měla dvě dcery

• manžel byl členem KSČ, ale v roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, ze strany vystoupil

• po roce 1968 odmítl podepsat jako vedoucí pracovník vyhazov pro své dva kolegy, kteří se angažovali během Pražského jara

• kvůli odmítnutému podpisu vyhazovu ho sesadili z funkce na pomocnou pracovní sílu

• jejich dcera měla kvůli otcovu kádrovému profilu problémy s pracovním uplatněním

• pamětnice pracovala celý život jako účetní

• v roce 2025 žila v Českých Budějovicích

Jaroslava Červenková se narodila roku 1931 v Oselcích u Horažďovic v západních Čechách do rodiny četnického strážmistra Františka Tomana a jeho ženy Anežky. František Toman se v roce 1945 jako protektorátní četník aktivně zapojil do Pražského povstání. Během bojů se dostal do přímého ohrožení života, když byl jeho automobil zasažen. Řidič přišel o život, on sám naštěstí vyvázl živ a zdráv. Po skončení války se život v zemi začal pomalu zklidňovat. Ale přišel rok 1948 a vrchní strážmistr Toman, celoživotní člen lidové strany, odmítl vstoupit do KSČ (Komunistické strany Československa) a následně ho předčasně penzionovali. Tím se zásadně změnil osud celé rodiny. V roce 1950 byli vystěhováni z bytu a museli odejít do sousední vesnice, kde čtyři dospělí lidé sdíleli jedinou malou místnost.

V roce 1953 se pamětnice vdala za Jiřího Červenku, vystudovaného metalurga, který byl členem KSČ už od svého mládí, ale v roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, ze strany vystoupil a jako vedoucí pracovník odmítl podepsat výpověď pro své kolegy, kteří se angažovali během Pražského jara. Byl sesazen z vedoucí pozice na místo pomocného technického pracovníka. Následně na základě jeho špatného politického profilu měla jejich dcera Jaroslava problém s uplatněním po absolvování konzervatoře. Otec jí nabídl, že se ho může formálně zříct, čímž by předešla problémům s kádrovým posudkem. 

Tatínek byl vlastně celý život ve službách státu

Jaroslava Červenková se narodila 27. dubna 1931 v malé západočeské vesničce Oselce. Její otec František Toman bojoval během první světové války na italské frontě, po jejím skončení zůstal věrný službě státu a stal se příslušníkem Finanční stráže. Ta dohlížela na hranicích s Německem na potírání pašeráctví. Jak jeho dcera vzpomíná, bylo přirozené i ekonomicky výhodné, že po uplynutí služby u Finanční stráže přešel k četnictvu, kde se postupně vypracoval až na vrchního strážmistra. V roce 1937 požádal o převelení, a rodina se tak přestěhovala ze západních Čech do Dolních Měcholup u Prahy. „Bylo mi šest let a měla jsem jít do školy. Naši nechtěli, abych jako malá holka chodila sama přes les, a tak jsme se přestěhovali,“ vzpomíná Jaroslava Červenková.

Období Protektorátu Čechy a Morava prožila jako dítě. Z protektorátní školy si vzpomíná hlavně na učitele Gródla, který s nimi nacvičoval Erbenovu Kytici a nenápadně v nich posiloval národní hrdost. „Pan učitel v nás pěstoval češství, že jsme Češi a máme být jako národ hrdí. Nepotřebujeme Němce. Bylo to od něj odvážné a zanechalo to ve mně silný dojem na celý život.“ Válečné události se Dolních Měcholup přímo nedotkly. V květnu 1945, během Pražského povstání, nebyl František Toman doma. Jako protektorátní četník se aktivně zapojil do bojů v hlavním městě. „My jsme v tom květnu běhali po vsi a strhávali německé nápisy. Tatínek ale nebyl po celou dobu revoluce doma. Až později jsme se dozvěděli, že jeho auto dostalo zásah a řidič zahynul. Tatínek vyvázl živý, ale nechtěl o tom už nikdy moc mluvit. Tenkrát jsme se o něj všichni strašně báli.“

S kamarádkou jsme šly do Fragnerky krmit myši a balit léky

V květnových dnech roku 1945, kdy se v Praze bojovalo o svobodu a mír, projížděly Dolními Měcholupy tankové kolony osvoboditelů. Na rozdíl od hlavního města se tu nebojovalo, ale i tady lidé pomáhali, jak jen mohli. A tak i tehdy čtrnáctiletá Jaroslava Červenková s kamarádkou se rozhodly přiložit ruku k dílu – v místní továrně B. Fragnera, dnešní Zentivě. Továrna tenkrát hledala dobrovolníky, protože zaměstnanci z Prahy se kvůli bojům nemohli dostat do práce. „Když vypukla revoluce, lidé z Prahy nemohli do Fragnerky dojíždět a ve fabrice vyhlásili, že potřebují pomoc. Já a moje kamarádka, čtrnáctileté holky, jsme se přihlásily. Balily jsme léky a krmily laboratorní myši,“ vzpomíná Jaroslava Červenková s úsměvem.

Fragnerova chemicko-farmaceutická továrna měla během války mimořádný význam – probíhal zde tajný výzkum českého penicilinu, později označovaného jako „BF Mykoin 510“. Přísně utajená výroba pokračovala až do samotného konce války. I proto bylo potřeba, aby továrna nezastavila provoz.[1]

Ruské vojáky jsme vítali s radostí

Dolní Měcholupy, tehdy ještě samostatná obec, dnes součást Prahy 15, ležely na jihovýchodním okraji hlavního města. V době Pražského povstání se tu nebojovalo, vesnice ležela mimo hlavní dějiště bojů, přesto na důležité cestě směrem k Praze z východu. Německá armáda se tudy nestahovala, jako první se tu objevily až jednotky Rudé armády. Přes tuto oblast postupoval 1. ukrajinský front maršála Koněva společně s 1. československým armádním sborem generála Ludvíka Svobody. „U nás doma, protože jsme měli poměrně velký byt, přespávali asi čtyři dny dva svobodovci. Byli moc hodní a milí, ale téměř nemluvili, byli strašně unavení a chtěli jen ležet a spát,“ vzpomíná Jaroslava Červenková. S příchodem osvoboditelské armády přišla radost a úleva z konce války. Po letech strachu a nejistoty se lidé konečně nadechli. „My jsme je skutečně vítali, ty Rusy. Tenkrát nikdo nemohl vědět, jak to dopadne, a pro nás to byli osvoboditelé. Měli jsme upřímnou radost. Když jsme se s kamarádkou vracívaly z té Fragnerky odpoledne domů, tak jsme si vzaly červené mašle do vlasů, pokud možno i červené sukýnky, a chodily jsme jim mávat. Kdo to nezažil, ten to těžko pochopí,“ vypráví pamětnice.

Konec války ale přinesl i stíny a napětí. Starší bratr František, tehdy devatenáctiletý, se jednoho dne objevil doma s páskou na ruce a nápisem „RG“ – přidal se k Revolučním gardám. „Tatínek se strašně rozzlobil. Bratr byl mladý, asi ani pořádně nevěděl, do čeho se pouští nebo kdo to vede. Hned odtamtud musel odejít. I když už byl dospělý, tak tatínka prostě poslechl.“

Táta nevstoupil do strany, a musel proto odejít do důchodu

Válka skončila a zdálo se, že přichází klidnější časy. Lidé doufali v mír a lepší budoucnost. Jenže rok 1948 přinesl komunistický převrat a všechno se změnilo. Četnický strážmistr František Toman, který měl za sebou pětadvacet let služby vlasti, byl postaven před rozhodnutí, zda vstoupit do KSČ, nebo ne. „Tatínek pocházel z venkova, celý život byl lidovec a do KSČ prostě odmítl vstoupit. V pětapadesáti letech podle tehdejších zákonů už mohl jít na výsluhu, ale on nechtěl. Chtěl dál sloužit,“ vzpomíná Jaroslava Červenková.

Už v prvních poválečných měsících roku 1945 došlo k formálnímu zániku četnictva, kdy sloučením tohoto úvaru, státní policie a Finanční stráže vznikl Sbor národní bezpečnosti (SNB). V lednu 1949 pak proběhla kompletní reorganizace bezpečnostního sboru a došlo k úplnému sloučení pod ministerstvem vnitra. A každý bývalý četník musel být převeden, propuštěn nebo vyřazen, podle výsledku politické prověrky. Odmítnutí vstupu do strany znamenalo jediné – konec služby.[2]

Františka Tomana tzv. předčasně penzionovali, přičemž důvodem byla politická nespolehlivost a nečlenství v KSČ. „Tatínka poslali do důchodu proti jeho vůli. Muž v nejlepších letech, který by býval sloužil dál, ale nesměl, protože nevstoupil do strany,“ dodává Jaroslava Červenková tiše.

Nakonec nás vyhodili i z bytu a vystěhovali do vedlejší vesnice

Pamětnice v roce 1949 úspěšně odmaturovala na reálném gymnáziu při státním ženském učitelském ústavu a těšila se na dospělý život. Tehdy už nějakou dobu působila v ochotnickém divadle, obklopena lidmi, kteří si sami vydělávali. Situace doma byla však těžká, tatínek měl jít do důchodu, maminka byla v domácnosti, rodina potřebovala peníze. To všechno hrálo roli při rozhodování o další budoucnosti a o tom, zda půjde studovat vysokou školu, nebo ne. „Tenkrát v tom roce 1949 jsme ještě nevěděli, že bychom měli mít nějaké kádrové posudky nebo politická doporučení. Situace byla taková, že jsem kolem sebe viděla lidi, kteří si vydělávají, tatínek už neměl výplatu, maminka nepracovala, my jsme prostě potřebovali peníze. Tak jsem na vysokou školu nešla. Až později jsem zjistila, že by mě s mým kádrovým profilem stejně asi nepřijali.“

Události nabraly rychlý spád. Otec začal pracovat jako pomocný dělník ve firmě Baraba, Jaroslava Červenková si našla práci jako účetní. Rodina žila od předválečných let v přízemí vily v Dolních Měcholupech, kde obývali poměrně prostorný byt a kde měli i malou zahrádku. V roce 1950 však přišla další rána a z bytu je vyhodili. „Jednou k nám přišel takový esenbáček a oznámil, že náš byt je konfiskát a že musíme pryč. Maminka se zoufale ptala, kam nás dají, že jsme čtyři dospělí. Já jsem seděla na takové malé stoličce a ten esenbák na mě a na bratra kouknul a řekl: ‚Pro ty dva se nějaká kuča najde.‘ Tenkrát se mě to strašně dotklo.“ Rodinu vystěhovali do vedlejší vesnice, do malého bytu s jednou místností a kuchyní se sníženou střechou. „Když to maminka uviděla, zhroutila se. A myslím, že už se z toho nikdy úplně nevzpamatovala,“ dodává Jaroslava Červenková.

Na ulici jezdily tanky a já jsem šla normálně do práce

Ve stejném roce, kdy byli nuceně vystěhováni, se Jaroslava Červenková seznámila v ochotnickém divadle se svým budoucím manželem Jiřím Červenkou, se kterým se v roce 1953 vzali. Po ukončení vysoké školy byl jako vystudovaný odborník na zpracování kovů zaměstnán v Leteckých opravnách v Malešicích, kde působil jako hlavní metalurg. Mladí manželé získali od podniku služební byt a brzy se jim narodily dvě dcery.

Rok 1968 přinesl do Československa naději a uvolnění poměrů, což pociťovali i Červenkovi. Tenkrát poprvé směla rodina vycestovat k moři, do Jugoslávie. Ale pak přišel srpen 1968. „My jsme se dvacátého srpna vrátili z dovolené. A druhý den ráno, asi v pět hodin, volali manželovi z továrny, že nás obsazují Rusové a ať hned přijde do práce. Koukli jsme z okna a po Černokostelecké ulici se valily tanky. Já jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem prostě šla normálně do práce. Všude kolem v ulicích ale stály sovětské kolony, lidé byli v šoku a nikdo nechápal, co se to vlastně děje.“

Manžel vrátil rudou knížku a nepodepsal vyhazov svých kolegů

Jiří Červenka, který pocházel z dělnické rodiny, vstoupil do KSČ ve velmi mladém věku. Podle pamětnice nebyl nijak politicky aktivní, o politiku se vůbec nezajímal. Poté, co republiku napadala vojska Varšavské smlouvy, však svou rudou knížku vrátil a ze strany vystoupil. Události pak nabraly rychlý spád. Jiří Červenka jako vedoucí pracovník odmítl podepsat výpověď pro své dva podřízené, kteří se aktivně angažovali v průběhu Pražského jara. Následovalo nevyhnutelné – z funkce ho sesadili na pomocného technického pracovníka. „Bylo to pro něj těžké. Nemohl dát ani výpověď, protože by nás zase vyhodili z podnikového bytu, ve kterém jsme bydleli.“

Jdeš dělat do Skauta? Jsi pitomá!

Jaroslava Červenková pracovala po celý život jako účetní. Po návratu z druhé mateřské dovolené v roce 1966 nastoupila do technického oddělení Stavovýroby, ale práce ji nenaplňovala a ona v ní nebyla spokojená. O tři roky později, v roce 1969, ji oslovila nabídka z organizace Junák – český skaut, kde hledali hlavní účetní. A pamětnice nabídku přijala. „Můj kamarád, který tehdy zakládal centrální účtárnu pro Výstavbu hlavního města Prahy, mi říkal: ‚Jestli v téhle době půjdeš dělat ke skautům, a ne k nám, jsi pitomá.‘ Měl pravdu, viděl dopředu.“

Rok poté, v 1970, byl Junák zrušen a všichni zaměstnanci dostali výpověď. Jaroslava Červenková odmítla nabídku na místo účetní ve Svazu socialistické mládeže (SSM) a začala si hledat jinou práci. „Sháněla jsem zaměstnání, ale marně. Kamkoliv jsem přišla, nikde mě nechtěli. Ptát se po práci s tím, že jsem přišla ze Skauta, a to navíc krátce po roce 1970, nebylo zrovna šťastné. Možná v tom sehrál svou roli i tatínek, který nikdy nevstoupil do strany. Ale to se jen domýšlím,“ vypráví pamětnice.

Manžel dceři řekl: „Tak se mě zřekni a oni tě přijmou“

Jaroslava Červenková měla s manželem Jiřím dvě dcery. Starší, rovněž Jaroslava, narozená v roce 1956, vystudovala konzervatoř a po absolutoriu zamířila na konkurz do televize. Zkoušky v ní zvládla a měla podepsat smlouvu. Jenže pak přišel kádrový dotazník. „Když si ty papíry komise prohlédla, řekli jí: ‚Slečno, proč nás zdržujete? To jste měla říct hned. Jděte domů a nesnažte se hlásit ani do rozhlasu. Vás nevezmou nikde ani mýt nádobí.‘ Dcera přišla domů v slzách a ptala se mě, jestli by táta nemohl vstoupit do tý pitomý strany. Bylo to strašné,“ vzpomíná Jaroslava Červenková. Nakonec přišel se svérázným řešením situace sám Jiří Červenka. „Řekl jí, ať se ho oficiálně zřekne, že když to udělá, nebude mít otce, a tím pádem ani kádrové materiály. To dcera samozřejmě odmítla.“ Nakonec se na ni usmálo štěstí. Zaujala vedení Jihočeského divadla, kde získala své první angažmá, a zůstala tam po celý svůj profesní život.

Do Občanského fóra vstoupili ti, co byli celou dobu u komunistů 

Když přišla sametová revoluce v roce 1989, bylo to osvobozující pro všechny. „Po listopadu jsme normálně chodili do práce. Nemohli jsme od rána do večera manifestovat. Šli jsme se na Václavské náměstí podívat a probírali jsme to v kanceláři. Ale třeba jsme vůbec neznali jméno Václav Havel, nikdo z naší kanceláře. My jsme byli trochu mimo to dění, ale byli jsme samozřejmě šťastní.“

Pár měsíců po listopadových událostech roku 1989 se Jiří Červenka rozhodl odejít do penze. Oznámil to své ženě a chtěl, aby se i ona vzdala své práce a šla s ním bydlet na chalupu do jižních Čech. „Na začátku si můj muž myslel, že teď bude konečně nějaká ta obroda, zase chytil druhý dech, byl natěšený. Ale pak přišel a řekl, že všichni komunisti, co v továrně byli, tak vstoupili do Občanského fóra. A vlastně zůstali na těch místech, kde byli před tím. Byl znechucený a zklamaný a řekl: ‚My tam nic nezmůžeme. Já nikam nevstoupím, žádnou politiku dělat nebudu a já už do tý továrny chodit mezi ty lidi nechci. Jdeme do důchodu.‘ Přesto, že se mi strašně nechtělo jít už do důchodu, svého muže jsem následovala,“ vypráví Jaroslava Červenková. 

Ať vaše svědomí zůstane čisté

Jaroslava Červenková je obyčejná žena, která prožila většinu života v minulém, 20. století. Zažila válku, nesvobodu, ale i chvíle naděje. Zažila chvíle, kdy si všichni mysleli, že už to lepší nebude, ale vždycky nakonec bylo. Na pozadí událostí, které hýbaly dějinami, dokázala žít slušný a poctivý život. Její život ovlivnili dva muži – její otec a její manžel. Jako dcera četnického strážmistra, který odmítl vstoupit do KSČ, poznala, jak politické rozhodnutí jednoho člověka dokázalo ovlivnit osud celé rodiny. A o dvacet let později viděla, jak rozhodnutí jejího manžela o vystoupení z KSČ změnilo život její vlastní rodiny. 

Přes všechny útrapy a překážky si zachovala důstojnost, pokoru i víru v lidskost. Její životní příběh je svědectvím o tiché síle obyčejného člověka, který i přes těžké zkoušky zůstal věrný svému přesvědčení a lidské slušnosti. „Myslím si, že ať jsou poměry, jaké chtějí, tak vždycky platí: nelhat, nekrást, vzdělávat se a jít si za svým. To je to jediné, co má cenu v každém režimu, v některém na to doplatíte, ale vaše svědomí zůstane čisté.“ To je poselství Jaroslavy Červenkové budoucím generacím. 

 

[1] https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2022/cislo-9/historie-spolecnosti-zentiva.html

[2] https://is.muni.cz/th/210341/pravf_m/SBOR_NARODNI_BEZPECNOSTI_1945_-_1991.pdf?utm_source=chatgpt.com