Ondřej Černý

* 1966

  • „Já jsem v tý době měl domluvené schůzky na ten následující týden, kam jsme jeli s Honzou Chudomelem, kde jsme jeli do Brna a do Bratislavy. Takže já jsem vypadl z tý cely, další den jsme se sebrali a odjeli jsme do Brna, tam jsme se dozvěděli, že v Praze je další demonstrace. Další den jsme se dozvěděli, že je další demonstrace, tak jsme říkali – hergot – a zároveň, že byla rozprášená. Tak jsem dojeli do Bratislavy… Když jsme se vrátili, tak ten čtvrtek toho Palachova týdne, což byl ten nejhorší den, jsme slyšeli, že ten čtvrtek byl hodně vostrej, ale jak ostrý, jsme se dozvěděli, až když jsme přijeli do tý Prahy, protože jsme to dostávali z druhý ruky a přes Svobodku, a sami jsme tu Svobodku moc neslyšeli, takže nám někdo říkal, že na Svobodce říkali, že atd. atd. Takže jsme se vrátili a tady ta nálada byla úplně jiná, to bylo úplně jiný město. To bylo město, který zažilo tejden mlácení od policajtů. Bavil jsem se s lidma ve svém okolí a ty říkali: Hele, ten čtvrtek, to je konec. Bratr David, kterej tam i dostal do držky, říkal, že to byla trestná výprava, že se odchytávali lidi a utloukali je na ulici, aby se odnaučili chodit demonstrovat, byla to lekce daná lidem na ulici. A v ten čtvrtek ty lidi mlátili už hodně, že je jen nevláčeli po ulici, ale že do nich fakt třískali vši silou.“

  • „Sedmnáctého srpna, to ses narodila ty. To jsme se s Davidem vožrali, jak psi. V noci jsem se pokoušel vylézt přes nějakou telefonní budku na nějakou stříšku a hulákal jsem, že se narodila Eliška. Dva policajti v civilu se mě pokusili sbalit. Na to já jsem jim řekl, že nikam nejdu, že se mi narodila dcera. Oni mi řekli, že když se mi narodila dcera, tak ať tady po tom už nelezu, neřvu a jdu někam oslavit tu dceru. Já jsem usoudil, že jsou to hrozně fajn policajti v civilu, a nabídl jsem jim k podpisu Několik vět. Takže když nás ráno pustili, tak jsme se z toho vyspali, vstali jsme, a rovnou nás sebrali. Já jsem putoval na Pankrác a bráchu odvezli za Prahu… Na tom Pankráci jsem je na vědomí samozřejmě bral, protože přesto, že to byly jen čtyři dny tý basy, tak ta basa není vůbec příjemná věc, teď jsem věděl, že ses ty narodila, nevěděl jsem, co se děje. Dva dny z těch čtyř jsem tam měl samotku, bál jsem se. Do toho mě někam vyvezli, povídali mi tam, co všechno…, že o tebe se postaraj, že to se opravdu neboj, o tu se ti postaráme, i s tou tvojí ženou. Pak říkali, až ty vylezeš z toho kriminálu, to budeš koukat, co za zmrda bude ten tvůj syn, o toho se ti postarám osobně a tak.“

  • „To byla taková akce, to byl pokus, jak to dopadne, že se svolalo setkání NMS a bylo to 100% neutajené. Takže se na to objednal autobus, vyjížděli jsme z Prahy, normálně se zveřejnilo, že to je, a tam byl nějaký kemp v lese a plus tam byla místnost. Tam jsme se měli sejít, pokecat, přenocovat a druhý den se pojede dom, myslím, že se teda mělo jet druhý den dom. Přijeli jsme tam tím autobusem, přijeli tam lidi odjinad a zatopili jsme v kamnech… Nějaká holka vyšla ven a vím, že byla mlha nebo opar, vřítila se dovnitř s očima na vrch hlavy a říkala: ,Ten les je úplně plnej policajtů.‘ Vím, že jsem nakoukl ven a vypadalo to úplně démonicky, protože to byl ďolík a v něm se táhla nekonečná linie uniformovaných. Takže asi žádný fórum…“

  • „Devadesátý rok byl jako sen, ze začátku. Všude byly koncerty, o kterých člověk chtěl, aby byly. Do Prahy přijel Allen Ginsberg, hráli tady Rolling Stones. Připadal jsem si jako ve snu. Všude se otvíraly kluby. Místo topičem jsem se stal novinářským elévem a posléze redaktorem, dělal jsem práci, která mě bavila. Všude se furt něco dělo, bylo to takový pěkný. Jedna kamarádka, Polka, mi říkala: ,Hele dávám tomu maximálně rok, to bude jak u nás, začnou lítat chlupy, řešit se kraviny, všechno se to rozhádá a tenhlecten celostátní happening skončí.‘ Já jsem jí samozřejmě nevěřil. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, a ten happening opravdu skončil. A začala se dělat reálná politika.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.03.2013

    (audio)
    délka: 04:11:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem rád, že jsem se do těch věcí v 80. letech zapojil

Ondřej Černý - dobová fotografie
Ondřej Černý - dobová fotografie
zdroj: rodinný archiv pamětníka

Ondřej Černý se narodil 23. srpna 1966 v Praze. Ještě na střední škole se oženil a založil rodinu, která mu dávala pocit úniku z reálného světa do světa vlastního. Zhruba v roce 1986 dospěl k závěru, že unikat nemá smysl a že se společnosti a režimu postaví. Po demonstraci na Staroměstském náměstí v roce 1987 napsal dopis ministrovi vnitra, na jehož základě ho oslovil jeden z iniciátorů Nezávislého mírového sdružení - Iniciativy za demilitarizaci společnosti. Tak se Ondřej Černý jako dvacetiletý dostal do centra dění, ve kterém setrval po celou druhou polovinu 80. let, a aktivně se účastnil demonstrace na Škroupově náměstí, začátku Palachova týdne, akcí Společnosti za veselejší současnost a zároveň byl organizátorem NMS. Mnohokrát byl zadržen a jednou vězněn. V roce 1988 podepsal Chartu 77 a po revoluci stál jako redaktor u transformace českých médií.