Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Černý (* 1966  †︎ 2023)

Jsem rád, že jsem se do těch věcí v 80. letech zapojil

  • narozen 23. srpna 1966 v Praze

  • v roce 1987 se zúčastnil své první demonstrace

  • 16. dubna 1988 stál u vzniku Nezávislého mírového sdružení

  • po 21. srpnu 1988 stíhán jako spoluorganizátor manifestace na Václavském náměstí

  • 10. prosince 1988 se podílel na organizace legální demonstrace na Škroupově náměstí

  • během Palachova týdne v lednu 1989 cestoval s J. Chudomelem za NSM po České republice

  • za účast na demonstracích byl několikrát zatčen

  • po roce 1989 se stal novinářem

  • zemřel 18. června 2023

Ondřej Černý se narodil 23. 8. 1966 v Praze. Jako dítě několikrát změnil základní školu. Jeho vyhraněnému postoji ke společnosti nepřidávaly ani komplikované vztahy v rodině a hlavně na školách, kde měl neustálé maléry. Ještě na střední škole se oženil a založil rodinu, která mu dávala pocit úniku z reálného světa do světa vlastního. Zhruba v roce 1986 dospěl k závěru, že unikat nemá smysl a že se společnosti a režimu postaví. Po demonstraci na Staroměstském náměstí v roce 1987 napsal dopis ministrovi vnitra, na jehož základě ho oslovil jeden z iniciátorů Nezávislého mírového sdružení – Iniciativy za demilitarizaci společnosti. Tak se pan Černý jako 20letý dostal do centra dění, v kterém setrval po celou 2. polovinu 80. let, a aktivně se účastnil demonstrace na Škroupově náměstí, začátku Palachova týdne, akcí Společnosti za veselejší současnost a zároveň byl organizátorem NMS. Několikrát byl zadržen, v roce 1988 podepsal Chartu 77 a po revoluci stál jako redaktor u transformace českých médií.

Dětství a škola

Ondřej Černý vyrůstal se svými rodiči, mladším bratrem a prarodiči. Jeho rodiče byli hodně mladí, když se narodil, a v kombinaci s babičkou, která byla fanatická komunistka milující Stalina, byly v rodině problémy a často vznikalo napětí. Jako malý se svým dědou chodil na dlouhé procházky Prahou, kde spolu objevovali nové prolézačky. Tyto procházky pan Černý přisuzuje možnosti dědova úniku z presu rodiny. Děda na dlouhé procházky chodil s ním, jeho bratrem a později i sám.

Na základní škole měl pamětník neustálé problémy, kombinace vysoké inteligence, problémů se soustředěním a problémů s kázní (nepozornost…) ho dostávala do složitých situací. Těmto potížím nepřispělo ani vystřídání tří základních škol. První škola byla dvoutřídka v centru města, z které přešel do výběrové jazykové školy s angličtinou na Smíchově. Výběrovou školu, na které začal mít pan Černý kázeňské problémy, popisuje jako „strašný panoptikum“. Škola byla určena lepším rodinám, otázka je, které rodiny byly v té době lepší. Pamětník sám situaci analyzuje: „Na jedný straně to mohl bejt nějakej bolševickej prominentní zmetek, na druhou stranu to mohla být opravdu rodina s velkým intelektuálním zázemím, protože tam bylo potřeba udělat nějaký zkoušky a tak dál. Zrovna tak to mohla bejt – pamatuju si ze svejch spolužáků, že jeden byl takovej velice chytrej, fajn kluk, ale byl to ten hnanej maminkou, že vždycky musí být první.“ Děti ve škole také nebyly moc stmelené, protože se znaly jen ve školních situacích a neznaly se „z ulice“. Vznik konfliktní povahy pamětník přisuzuje právě této době „absence normálních kamarádů, vázaných jen na školu. V tý době se ještě víc komplikující vztahy v rodině. A začal jsem jít z průšvihu do průšvihu.“ Průšvihem na výběrové škole ovšem byla dvojka z chování a k té se dalo přijít velmi jednoduše (např. za zapomenutý slovníček se řešila ředitelská důtka).[1] Pamětník tak začal žít v permanentním průšvihu, který začal ignorovat, sám upozorňuje na to, že nešlo o maléry, kdy by někomu ublížil nebo by něco ukradl, ale o drobné maléry, které se později přelily v to, že byl automaticky obviněn, pokud se nepodařilo vyšetřit viníka. Neustále problémy vyvrcholily konfliktem s kantorkou na ruský jazyk a dějepis, která po něm „začala jít“ a došlo i k osobním konfliktům, do kterých zasáhl pamětníkův otec. Do 8. třídy začal Ondřej Černý chodit do nové základní školy.

Někdy v těchto letech se pod vlivem okolí začal formovat názor pana Černého, a to „dost bez pomoci… Když jsem se svého táty v dospělosti ptal, proč mi to proboha neřekl dřív, tak on říkal, že nechával prostor, ať si na to všechno přijdu sám.“ V dětství měla na pamětníka velký vliv babička a škola a to v jeho případě dospělo např. k tomu, že si pověsil obrázek Stalina nad postel.

Protože měl na základní škole špatné známky, nedostal se na gymnázium ani na spojovací techniku, kam se chtěl dostat, ale dostal se na střední školu strojní, kde ho „nebavilo vůbec nic, ani vteřina“, začal proto chodit za školu, kašlal na ni a začal vzdorovat celému světu, až se ze střední školy nechal vyhodit a šel na rok na učiliště, obor klempíř. Třídu, do které chodil, popisuje tak, že i na úroveň učiliště byla na té spodní hranici, a tak byl „jednooký mezi slepými králem“ a stal se i předsedou třídy. Třídní učitel mu vycházel vstříc a pod jeho vedením se třída začínala dostávat nahoru. Nicméně funkce předsedy třídy byla spojena s funkcí předsedy SSM, o čemž nechtěl pamětník ani slyšet, a proto třídní učitel zařídil výjimku – pamětník sám dodnes nechápe, jak se mu to podařilo.

Po roce na učilišti přestoupil pan Černý rovnou do 2. ročníku na gymnázium (zařídil to pamětníkův otec), ovšem v té době už chodil se svou budoucí ženou a čekali spolu dítě. Ondřej Černý i jeho partnerka byli v období životního vzdoru, a tak se rozhodli, že nepůjdou na potrat a založí rodinu. Pro oba to znamenalo opustit školu a úplnou změnu života.

Normalizace a vzpoura proti režimu

Společnost za normalizace popisuje tak, že si lidé uvědomovali, že je SSSR okupant, ale projevili to jen ve výjimečných případech jako např. během hokejového zápasu mezi ČSR a SSSR, ale tyto hlasy záhy utichly. Popisuje také klasický případ „verzí pro veřejnost a verzí na doma“.

Počátek osobní vzpoury proti režimu pamětník klade do teenagerských let (15-18 let, začátek 80. let), tehdy si uvědomil, že je režim „zrůdnost, hloupej koncept a nesmysl“. Začátek tohoto uvědomění byl ovšem hodně ovlivněn těhotenstvím partnerky, svatbou a narozením syna. Ondřej Černý a Helena Hukalová se pro založení rodiny rozhodli z důvodu úniku před světem do světa vlastní rodiny a několika blízkých přátel. Oba byli „máničky z přesvědčení, zalezlí doma, jezdili jsme na nějaké koncerty, no myslím, že jsme si chtěli vytvořit vlastní svět“. Problémy vztahující se k založení rodiny jim pomáhaly řešit rodiny obou stran. Manželčina rodina vypomáhala po finanční stránce a rodina pana Černého po psychické stránce. Hlavním stmelovacím prostředkem pro manželství byl ovšem syn, a to po celou dobu manželství (později obě děti).

V té samé době (cca roku 1986) se pamětník ještě více začal stranit světa a udělal rozhodnutí, že už dál nebude utíkat ze světa, v kterém žije, že se zastaví a začne se světem bojovat.[2] Začátek boje znamenal změnit svůj osobní život. Díky povolání topiče měl spoustu času, který využil k novým aktivitám, které dělal pravidelně: začal hrát v rockové kapele, začal chodit do „tajného spolku“ (jak ho nazývala jeho žena). Jednalo se o vzniku Nezávislého mírového sdružení. V této době u něj dozrála i myšlenka, že je potřeba něco udělat, dostal se k Chartě 77, k samizdatům, začal mluvit se spoustou lidí, „ale můj pocit byl, že je potřeba se aktivně postavit proti tomu marastu, strašlivýmu, všeobjímajícímu, ale zdálo se mi, že ta Charta 77 není přesně pro mě. Zdálo se mi, že to je věc jiné generace. Nikoliv, že bych měl cokoliv proti Chartě, vůbec, ani náznak, ale přišlo mi strašně divný podepsat text, v kterém se kromě výzvy ke společenskému dialogu mluví o uvěznění mladých hudebníků, což byli Plastic People of the Universe, ale v době, kdy jsem já nad tím začal přemýšlet, oni už byli dávno doma. Postavit se proti bolševikovi podpisem věci, která je vlastně 10 let stará. Tak se mi zdálo, že bych měl spíš něco vymyslet.“[3] Nato začali s přáteli přemýšlet nad novým sdružením.

Demonstrace na Staroměstském náměstí 1987 a vznik Nezávislého mírového sdružení

První demonstrace, které se účastnil, se konala 10. prosince 1987 na Staroměstském náměstí, kde podle jeho slov bylo víc řádících jednotek StB než demonstrantů (těch tam bylo asi 30). Estébáci vláčeli po zemi demonstranty a napadali kolemjdoucí občany. Ondřej Černý tam dostal jen pěstí, jeho kamaráda zatkli. Tato událost vedla k definitivnímu rozhodnutí něco dělat. „Viděl jsem tu věc úplně hmatatelně, naštval jsem se a napsal jsem dopis ministrovi vnitra, kde jsem podal oznámení na to, co policajti prováděli a jak se chovali. Jediná reakce, která na to přišla (nezaznamenal jsem zvýšenej zájem policie nebo něco takovýho), bylo, že se se mnou spojil asi o tři roky starší českobratrský vikář a zeptal se mě, jestli jsem ochotnej se do něčeho pustit nebo ne.“[4]

Na schůzce zjistili, že o věcech uvažují velmi podobně, a rozhodli se založit Nezávislé mírové sdružení. Pamětníkův dojem ze vzniku NMS je takový, že chtěli udělat něco svého, souhlasili s chartisty a s dalšími iniciativami, které se stavěly proti komunismu, ale chtěli jít sami za sebe. Odpověď jak sdružení zaměřit, vznikla z otázky, co jim v současné době vadí nejvíc. Všichni se shodli na vojenské službě i přes to, že už tehdy měli všichni modrou knížku. S příchodem dalších lidí se postupně program vyvíjel, až se dospělo k závěru, že budou mírová iniciativa. „Nebyl to rafinovaný plán, jak jít po bolševicích jejich vlastní zbraní, protože jejich vlastní zbraň bylo, že jsou záštitou světového míru. To bylo jedno z největších dogmat. Takže my chceme teda ten mír.“ Otázku organizování NMS řešili s chartisty, kteří jim dávali rady, jak sdružení založit po právní stránce, aby byli co nejméně stíhatelní. To mimo jiné znamenalo, že neexistoval žádný systém členství, nicméně se zájemci mohli podepsat pod program. Samotné NMS vzniklo 16. 4. 1988, kdy byl zveřejněn program NMS.

Druhou polovinu 80. let, kdy NMS vzniklo, popisuje pamětník jako dobu změn nejen v ČSR, ale v celém Sovětském svazu – vzpoura v Polsku, změny v Maďarsku, začalo se demonstrovat na ulicích, vznik dalších iniciativ, změna společenské atmosféry.

NMS z pohledu pamětníka

„Činnost tohoto sdružení byla komplementární s obdobně zaměřeným hnutím na Západě. Jeho členové se vyjadřovali k mezinárodním otázkám, požadovali alternativní vojenskou službu pro odpírače vojenské povinnosti a proklamovali právo na svobodu. Na rozdíl od generace starších chartistů nesázeli pouze na dialog s mocí (který byl ostatně dosti jednostranný), ale začali aktivně pořádat protirežimní demonstrace.“ U začátku Nezávislého mírového sdružení stálo cca pět lidí (Jan a Alice Svobodovi[5], Ruth Šormová, Ondřej Černý, Jan Chudomel a Jiří Pavlíček), později se připojili Tomáš Dvořák, Hana Marvanová a Jana Petrová. Sám pamětník popisuje, že při založení NMS nebyli všichni pacifisté, ale že některým členům šlo o poražení moci na základě mírových postupů. Tím pádem vznikalo uvnitř iniciativy jisté pnutí, ale sama iniciativa vystupovala jednotně.[6]

Pan Černý byl v rámci NMS účastný setkání se zástupci holandské a polské mírové iniciativy. Dále se účastnil tzv. diskusních sobot, které se pořádaly od 21. 8. 1988 do března 1989 každou poslední sobotu v měsíci a u nichž šlo o vytvoření prostoru pro otevřenou diskuzi mezi lidmi. Po demonstraci 21. 8. 1988, do jejíhož čela se postavila Hana Marvanová a Tomáš Dvořák, byli tito dva protagonisté zatčeni a souzeni (pan Černý byl povolán jako svědek obhajoby). Během vazby H. Marvanové a T. Dvořáka se organizátory diskusních sobot stali Ondřej Černý a Jana Petrová.

V rámci působení v NMS se pan Černý zúčastnil i Fóra NMS v Lbíně u Litoměřic, které se konalo 22. 10. 1988. Organizátoři NMS se rozhodli, že Fórum uspořádají legální cestou a zkusí tak, co režim dovolí. Než fórum začalo, naplnil se les kolem kempu ozbrojenými silami, mladé disidenty zatkli a převezli k výslechu.

Další významnou akcí NMS byla konference NMS a SSM, která se konala 25. února 1989 v restauraci v Riegrových sadech, kdy SSM požádalo o dialog s NMS. Rozhovor moderovaný Janem Svobodou a Lubomírem Ledlem byl velmi otevřený, diskutovalo se o problémech současné společnosti.

Atmosféra 2. poloviny 80. let a začátek demonstrací

Atmosféru 2. poloviny 80. let charakterizuje pamětník tak, že byla nastavena hlavně nastupující generací, která po zkušenostech předchozí generace z roku 1968 zjistila, že socialismus s lidskou tváří nejde zavést a že „ta věc tvář nemá, natožpak lidskou“. Mladá generace se radikalizovala, odmítala dialog a stála o definitivní změnu režimu. Toto naladění společnosti vyvolalo sérii pražských demonstrací.

Z pořádání první z nich, 21. srpna 1988 na Václavském náměstí, byli obviněni představitelé NMS Tomáš Dvořák a Hana Marvanová, kteří byli „dirigátory“ demonstrace. Pamětník ale demonstraci vidí spíš jako samostatné srocování lidí a opatrné vytahování témat, která se veřejně diskutovala. Celá situace na něj působila jako „snová věc“. Na demonstraci se začala samovolně podepisovat petice, jejíž podpisové archy měl na starost z náměstí dostat právě Ondřej Černý. Kvůli spoluorganizaci demonstrace byl také (poprvé) zadržen, odvezen k výslechu a spolu s R. Zemanem stíhán za přečin proti veřejnému pořádku. Trestní stíhání proti panu Černému a R. Zemanovi bylo nejspíš zastaveno.

Na demonstraci u příležitosti výročí založení ČSR ani na dalších menších demonstracích do 10. prosince 1988 nebyl, protože byl preventivně zadržen, ještě než demonstrace začala. Po prvním zatčení byl veden ve složkách StB, „která si na něj dávala pozor, nicméně ho nikdy neztloukli nebo neodvezli za Prahu“. Učitelem ve zvládání výslechů mu byl Jiří Dienstbier st. a evangelický kněz M. Rejchrt.

Na demonstraci 10. prosince na Škroupově náměstí u příležitosti Dne lidských práv, která byla povolená stranou, by pan Černý v roli pořadatele a měl na starosti upozorňovat lidi, ať nevstupují na trávník.

Palachův týden

Palachův týden začal v neděli 15. ledna 1989. Disidentské skupiny oznámily, že toho dne uctí památku upáleného studenta Jana Palacha. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí sešlo mnoho lidí a představitelé disidentského hnutí se pokusili položit květiny k pomníku sv. Václava.

Plán, jak uctít památku Jana Palacha, byl dlouhodobě promýšlen. Zavedeným disidentům bylo jasné, že hrozí vysoká možnost, že je StB zadrží a oni se k památníku vůbec nedostanou. Tak byla ustavena záložní skupina, která by květiny k pomníku položila místo nich. Změna plánu nastala ve chvíli, kdy se v Mánesově ulici u Andreje Kroba sešli jak oznamovatelé tak záložníci. Až později se pan Černý dozvěděl, že šlo o klamný manévr, jehož účelem bylo, aby se většina disidentů sešla na jednom místě, čímž by odvrátili pozornost StB od Václavského náměstí, kam mohl dojít položit věnec Václav Havel.

Vzhledem k tomu, že se s týdenní demonstrací nepočítalo, měl už Ondřej Černý spolu s Janem Chudomelem na tento týden naplánované schůzky v Brně a v Bratislavě, na které odjeli 16. ledna, ihned poté, co je propustili z vězení. Schůzky byly domluvené proto, aby NMS rozšířilo působnost a aktivizovalo lidi i v jiných městech než v Praze a Liberci. Celou cestu do Brna (kde se sešli se Šimečkovou a Uhdem) a do Bratislavy (kde se setkali s Ivanem Hofmanem) byli informováni o tom, co se děje v Praze. Do Prahy se vrátili v pátek 20. ledna večer. Atmosféru popisuje takto: „To bylo úplně jiný město, to bylo město, který zažilo tejden mlácení od policajtů. Mluvil jsem s lidma ve svém okolí a ty říkali: Hele, ten čtvrtek, to je konec. Bratr David, kterej tam i dostal do držky, říkal, že to byla trestná výprava, že se odchytávali lidi a utloukali se na ulici, aby se odnaučili chodit demonstrovat. Byla to lekce daná lidem na ulici. A v ten čtvrtek ty lidi mlátili už hodně, že je jen nevláčeli po ulici, ale že do nich fakt třískali vši silou.“ Sice nedemonstrovala celá Praha, ale informace o zmlácených lidech se šířily celou Prahou a na to už byla normalizace krátká, už se vědělo, že režim ještě toho roku skončí. K posunu došlo i ve vnímání společnosti mladšími estébáky, kteří si také začali uvědomovat, že současný režim prohrál.[7]

Společnost za veselejší současnost

Demonstrace roku 1989 měly i světlejší stránky než jen mlácení demonstrantů jednotkami StB. O vnesení žertovného aspektu do ulic se postarala Společnost za veselejší současnost založená Lubošem Rychvalským, Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem. SVS pořádala několik happeningů jako např. Běhy politických vězňů, kdy se denně běhalo třídou Politických vězňů za jejich osvobození nebo happening Zásah veselé bezpečnosti proti korzujícím občanům, kdy si aktéři dali na hlavu vydlabané melouny, do rukou vzali místo obušků okurku a rozháněli procházející demonstraci.

„Člověk musí zažít normalizaci, aby chápal, jakej šok bylo, že vůbec vznikne demonstrace, tj. že vznikne srocení lidu, natožpak že si nějaká parta mladejch Slováků (Poláků) udělá papírovou auroru a jde si na tu ulici dělat srandu. Mně to přišlo jako hudba z Marsu, skvělý úplně.“

Pankrác, 21. srpen 1989, sametová revoluce

Cesta k 21. srpnu byla vydlážděná menšími demonstracemi, které se pořádaly ve spodní části Václavského náměstí (tzv. korza), ale samotného 21. srpna se pan Černý neúčastnil, protože byl v té době držen v pankrácké věznici. Sedmnáctého srpna 1989 dostal pamětník během demonstrace zprávu, že se mu narodila dcera, a poté, co po oslavách nabídl k podpisu estébákům petici Několik vět, byl zadržen a převezen na Pankrác, kde strávil čtyři dny a kde mu vyhrožovali, že se postarají o jeho čerstvě narozenou dceru a manželku, že syna pošlou na převýchovu a že až ho z kriminálu pustí, že rodinu nepozná. Typově podobné výhrůžky už pan Černý předtím několikrát slyšel, ale nebral na ně zřetel. I když se v tomto případě neuvěřitelně bál, zůstal při zdravém rozumu, který mu říkal, že když povolí, tak se mu neuleví a nic dobrého to nepřinese. „Ustoupit jim, znamená dát jim do ruky zbraň.“

Po 21. srpnu se začalo ozývat čím dál více hlasů, už nebyla otázka, zda režim padne, ale kdy padne. Současně s aktivizací společnosti začaly na významu ztrácet iniciativy, které původní demonstrace vyvolávaly.

Demonstrace 17. listopadu se pamětník neúčastnil, ale účastnil se demonstrací a stávek v týdnu sametové revoluce a byl u založení Občanského fóra v Činoherním klubu. Po 17. listopadu 1989 nastoupil jako pomocná ruka do Svobodného slova, kde začal svoji novinářskou kariéru.

Hodnocení

Jak sám uznává, bál se strašně často, ale nakonec se mu tuto bitvu podařilo vyhrát. „Je fajn pocit, že jsem se těch dějin zúčastnil, že jsem u nich byl.“ Všechny iniciativy, které se na demonstracích podílely, ukázaly lidem, že jde veřejně vystoupit. Sedmnáctý listopad hodnotí jako spontánní reakci z toho důvodu, že ji uspořádali studenti bez jakékoliv podpory iniciativ, které se zatím na demonstracích podílely. Údajnou smrt Martina Šmída Ondřej Černý přisuzuje práci StB, která tak měla zajistit klidnější průběh revoluce.[8] „Všecko, co se dělo, mělo cenu.“

Období temna po roce 1989

„Rok 1990 byl jako sen, ze začátku. Všude byly koncerty, o kterých člověk chtěl, aby byly. Do Prahy přijel Allen Ginsberg, hráli tady Rolling Stones. Připadal jsem si jako ve snu. Všude se otvíraly kluby. Místo topičem jsem se stal novinářským elévem a posléze redaktorem, dělal jsem práci, která mě bavila. Všude se furt něco dělo, bylo to takový pěkný. Jedna kamarádka, Polka, mi říkala: ,Hele, dávám tomu maximálně rok, to bude jak u nás, začnou lítat chlupy, řešit se kraviny, všechno se to rozhádá a tenhlecten celostátní happening skončí.‘ Já jsem jí samozřejmě nevěřil. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, a ten happening opravdu skončil.“

Po sametové revoluci pan Černý za disidentskou kariérou udělal tlustou čáru a věnoval se plně novinařině, následně podnikání. Dobu druhé poloviny 90. let („Klausovu dobu“) popisuje jako dobu temna. Je to období, kdy se snažil podnikat, ovšem neúspěšně. Tento neúspěch částečně přikládá sám sobě a částečně době, „kdy neplatilo žádné právo, nikdo neplatil, vymahatelnost práva byla nulová“.

Formování médií po roce 1989

Během listopadu 1989 se pan Černý uchytil v redakci Svobodného slova a následně v Lidových novinách. Stál tak v centru transformace českých médií. Transformace proběhla tak, že společnost a redakce zůstaly, podepsaly se nové smlouvy s tiskárnou, distribucí, pronájmem prostor a společnost se přejmenovala. Tak to bylo u Práva, Mladé fronty, Večerní Prahy. Tento systém pan Černý hodnotí jako „krádež za bílého dne“, o které všichni věděli, a sám se za tento proces cítí vinen, protože s tím nic neudělal. Jediný nově vydávaný titul byly Lidové noviny, a několik jich krátce po revoluci skončilo. „Místo toho, aby se upravil zákon, který byl špatný, tak se to obešlo. To byl problém celých 90. let.“

Závěr

Člověk se má starat o veřejný prostor, a to podle toho, kam až dosáhne. Má mít čisté svědomí a nemávnout nad okolním světem rukou.

Dnes Ondřej Černý žije v Praze a dál se věnuje žurnalistice.

[1] Elitní škola měla mnohem přísněji nastavená pravidla.

[2] K tomuhle náhledu mu pomohli i kamarádi, studenti bohosloví, kteří ho seznámili s křesťanskou morálkou apod.

[3] I když se pamětník podpisu Charty 77 bránil a díky tomu se vlastně dostal k NMS, nakonec v říjnu roku 1988 Chartu podepsal, protože chtěl „ještě důraznějc říct ne“ poté, co byla demonstrace 28. října rozehnána obrněnými transportéry. Podpis Charty pro pana Černého znamená jen gesto, a jak očekával, tak se nestalo vůbec nic a ani policisté se ho na to nikdy neptali. Obecně od roku 1988 narostl počet podpisů Charty.

[4] Dopis dal k dispozici i Svobodné Evropě, a tak se o něm vikář dozvěděl.

[5] Jan Svoboda, který stál u zakládání NMS, je autorem původního programu NMS.

[6] „Nezávislé mírové sdružení nemá organizační strukturu, ale vzniká jako volné společenství lidí, kterým není lhostejná budoucnost lidstva a vlastního národa…“ z programu NMS z 16. 4. 1988.

[7] P. Blažek a M. Otáhl na základě rozhovorů s pamětníky (např. H. Marvanovou) ve svých publikacích zmiňují ten samý průběh demonstrace jako pan Černý.

[8] Toto je interpretace, u které se pan Černý domnívá, že by mohla být reálná. Nicméně jistý si tímto tvrzením není.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Černá)