„Nás to naučilo, že jsme se celý život dokázali protřít každou nepříjemnou situací, protože jsme byli zvyklí žít skromně, nenáročně a vystačit si. Mně se to vyplatilo celý život. Když jsem se pak dostala na studie a byla měna, tak se mi to vyplatilo, když jsem se vdala a neměli jsme peníze, měli jsme každý v kapse jen tu výplatu, tak jsem si dovedla za každé situace poradit. Na tohle to bylo úžasně výchovné pro děti a mladé lidi. To nebylo: ‚Tati, dej mi, mami, dej mi.‘ Žádný ‚dejmy‘ nebyly. To třeba když jsem dostala za nalepení archu dvacet haléřů, tak to byla odměna.“
„Co to znamená lístkový systém. Když sis chtěla koupit chleba, tak jsi měla nárok, když jsi měla papírek, třeba na dvě kila na čtrnáct dní. Takže když jsi na něj měla lístek, tak jsme ti ho prodali. Když jsi ho neměla, tak bohužel. Lístky jsme dostávali na obecním úřadě. Každá rodina měla kmenový list, kde bylo napsáno, kolik má rodina dětí a kolik dospělých. Bylo to odstupňované – děti do osmnácti let dostávaly asi o housku víc než dospělí. Chodilo se každý měsíc na úřad fasovat lístky na rodinu. Byly to lístky na maso, na mouku, na chleba, lístky na šaty, boty, pak byly lístky na mýdlo, na mléko… prostě skoro na všechno.“
„Všechny jedničkářky, co jsme byly, jsme šly na učení do Poděbrad.“ – „Jak to, že rozdělovali, kdo na jakou půjde školu?“ – „Protože když jsme vyšli školu, byl rok 1950 a to se určovala škola podle kabátů. To se nerozdělovalo podle vysvědčení. My jsme naopak dostali od ředitele papíry, pozvánky ke studiu, a navštěvovali jsme rodiny komunistických dětí, které měly třeba čtyřky odshora dolů, a chodili je přesvědčovat, jak to bude dobré, když jejich děti dostanou vzdělání, a ať je přihlásí do školy. My, kteří jsme nesměli na školu. Takhle to chodilo.“
Emilie Černá, roz. Rathová se narodila 17. února 1935 v Pečkách. Její otec Vladimír Rath byl živnostník, matka Emilie v domácnosti. Měla o osm let mladšího bratra. Rodinný život se od dětství pamětnice točil kolem obchodu se smíšeným zbožím, které otec v Pečkách provozoval. Pamětnice vzpomíná především na každodenní život za německé okupace, živnostníky v Pečkách, přídělový systém, který jim komplikoval podnikání, těžkou dřinu v obchodě. Po únoru 1948 komunisté otce o živnost připravili, prodával pak v Jednotě. Emilie měla vzhledem ke svému tzv.“buržoaznímu“ původu problémy studovat, přestože měla výborný prospěch.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
