Božena Čermáková

* 1933  †︎ 2018

  • „Kolem připojení Sudet k Říši žádné excesy nebyly. Ale když Němci zabírali Prahu, tak večer, když se začalo stmívat, se asi čtyřicet chlapů, těch henleinovců dalo dohromady a vyrazili. Já si hrála ,v huti‘, v bývalé zkrachovalé sklárně. Tam jsme si chodili s mými vrstevníky hrát. Většina Čechů bydlela v domech k té sklárně patřících. A když jsem šla domů, potkala jsem je. Jeden byl vyzbrojený klackem, druhý obuškem, další bejkovcem... Z kraje byl takový rohový dům a odtud vedla jedna ulice do kopce a jedna pod ním. Tak se rozdělili na skupinky a vyrazili. Když jsem přišla domů, tatínek povídá: ,Co jsi tak vyplašená?‘ Tak jsem mu řekla, jakou bandu chlapů jsem potkala, a on říká: ,Aha, tak to jdou na nás.‘ Potom už jsme slyšeli řinčení skla, nářek těch tlučených lidí, štěkot psů... O dva domy níž bydlel takový hrbatý pán. Bylo úplně slyšet ty rány, jeho křik a jejich výrok, že mu ta záda srovnají. Krátce nato zemřel. Nás nezbili, ale během chvilky udělali z bytu spoušť. Rozřezali slamníky, peřiny, zpřevraceli nábytek…“

  • „České rodiny ze Sudet odcházely. Utíkali třeba jen s tím, co měli na sobě. Maminka se právě vrátila ze sanatoria a tatínek ležel doma s horečkami. Maminka rozhodla, že s takto nemocným člověkem nebude cestování riskovat a že pouze nás odveze ke svým bratrům, do svého rodiště, Radnic. Tam jsem ji ale slyšela, jak se s bratry domlouvá, že ona sama s tatínkem se tam pokusí dostat až později, až se zlepší jeho zdravotní stav. Od té chvíle jsem si ji hlídala. Slyšela jsem ji říkat, že pojede nočním vlakem, až my budeme spát. Když se v noci začala oblékat, vyskočila jsem z postele, přilepila se na ni jako klíště a vyhrožovala jsem, že jim uteču, pokoušu je apod. Tak maminka rozhodla, že rozumnější bude vzít mne s sebou zpátky domů. Starší sestra tam tenkrát zůstala.“

  • „Deset let byl sekretářem biskupa. Potom, když jeli s panem biskupem na biřmování, ho v Domažlicích zatkli a deset let byl ve vězení. Pak dělal těžkou práci v Silonu v Plané nad Lužnicí, kde si zničil páteř. A nakonec ještě deset let bez státního souhlasu. Tak mohl být jen u nás, u sester, ale farnost spravoval důstojný pán Stejskal.“

  • „Maminka se snažila vydělat nějaké peníze. Tak sloužila třeba v jedné duchcovské hospodě nebo chodila na šachtu vybírat uhlí a na vozíku to vozila asi sedm kilometrů do Teplic prodávat. V Oldřichově byla textilní továrna, pletárna. Právě začínala móda těch norských vzorů. Pletací stroje na to nebyly. Tak to udělali jednobarevné a dali šikovným ženám domů to dodělat. Ty na to ty vzory navrch vyšily. Maminka mne do té továrny brávala s sebou. Byla tam taková slečna, té neřekli jinak než ,frajle‘. Maminka jí přinesla dva tucty těch svetrů a ona na ni začala křičet, že to všechno mělo být o centimetr větší a že do tří dnů to musí přinést opravené. Když maminka přišla uplakaná domů a řekla to tatínkovi, ten jí poradil, ať to jen přežehlí přes mokrý hadr. Tak to tam maminka za týden nesla a reakce zněla: ,No viděla, to to nemohla udělat takhle hned?‘“

  • „Potom jsme tu už měli i civilního vedoucího. Ten nám například zakazoval chodit do kostela. Že máme svoji kapli, tak abychom poutníkům nezabíraly místa. Byl to bývalý církevní tajemník v důchodu a dali ho sem, aby nás hlídal. Když se to tu zrekonstruovalo, tak jsme si to nemohly samy spravovat. Na hlídání byla určena Pohraniční stráž, tady v Libějovicích v kasárnách. Jeden vojáček mi řekl, že hlavně hlídají, abychom neměly nějaké školení. Tak mu povídám: ,No tak to je špatný, poněvadž zrovna včera jsme měly hasičské školení.‘ My to věděly. Že třeba mají za úkol zapisovat auta, která se objeví tady v okolí, i u hřbitova… Tak jsme věděly, že pod dozorem jsme. Nic jsme ale nevyváděly, tak jsme ho nepotřebovaly. Například sem jednou přijel primář z třebíčské nemocnice, u kterého jedna sestra pracovala. A když se dověděl, že je tady na Lomci, tak za ní přijel. Byl tady v neděli a v úterý už měl předvolání na StB v Třebíči. Co tehdy dělal tam a tam…?“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Klášter Lomec, 31.05.2014

    (audio)
    délka: 04:28:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žádná nová cesta, vy černé můry! Těch patnáct let, než vymřete, tak to takhle ještě musí zůstat

portret_dob.jpg (historic)
Božena Čermáková
zdroj: archiv pamětnice, Jan Kotrbáček

Božena Čermáková se narodila 7. ledna 1933 v Oldřichově u Duchcova. Život se s ní hned od začátku nemazlil. Na jejich kraj tvrdě dopadla hospodářská krize a tatínek přišel o zaměstnání. Oba rodiče navíc trpěli tuberkulózou, na niž otec ještě během jejího dětství zemřel. Po obsazení země nacisty se, jako celé Sudety, stávají součástí německé Říše a docházelo zde k represáliím vůči českému obyvatelstvu a útěku mnoha lidí do vnitrozemí. Po válce se chtěla věnovat pedagogice, ovšem vážné zdravotní problémy jí brzy její plány překazily. Ocitá se v péči řádových sester a tamní prostředí na ni zapůsobilo natolik, že se stala jednou z nich. Přijala křest a řádové jméno sestra Marcela. Když byly sestry nuceny opustit své hlavní útočiště, klášter v Broumově, usadily se v jižních Čechách v bývalém loveckém zámečku Lomec u Netolic. Ten z vlastních prostředků postupně zrekonstruovaly a paradoxně zde v sedmdesátých letech v období takzvané normalizace vznikl nový klášter. Přestály partyzánské podmínky, šikanu komunistického režimu, objekt zvelebily a žijí zde dodnes.