„No a potom brácha, nejstarší Kamil, ten voják, bezpartajní. Důstojník Československé lidové armády – a bezpartajní. Jsme si řekli všichni tři bráchové, že v životě do žádné partaje nepůjdeme, tak jsme nebyli. Tak ten říkal: 'Počítali s tím, že se tady budeme bránit. Ale největší porážka toho východního bloku, respektive Rusáků, byla ta, že my jsme se nebránili. S tím oni nepočítali. Ta první vlna byl asi milion vojáků. Ty obětovali. Rusáci je obětovali, protože počítali s tím, že tady se budeme bránit, že bude zapojené civilní obyvatelstvo.' Říkal brácha Kamil: 'Ten milion, ten bychom odrazili ještě. Ale byli připravení, až se tenhle milion zlikviduje, tak byly další tři miliony připravené. A to by už měli důvod sem opravdu vlítnout a převálcovat nás a normálně zrušit.'“
„To byl Vlastimil Blahák, ročník 1905. Byl to šéf Vojenského zeměpisného ústavu v Praze Dejvicích, tenkrát byl štábní kapitán šarží, který byl v tom odbojovém hnutí, když nás zabrali Němci v devětatřicátém roce, tak okamžitě – protože to byl důstojník československé armády, geometr, zeměměřič. Na tehdejší dobu jsme byli jedna z nejvyspělejších zemí, před válkou. Měli jsme špičkové zeměměřické přístroje. A on aby se nedostali do rukou okupantům, Němcům, tak to nechal rozebrat, a co byli další členové toho podzemního hnutí, tak třeba tam nějakému pantátovi na vesnici přivezli něco, nějaký balík, aby to dal do stodoly, aby to schoval do sena, do slámy. Jména si nesměli říkat, z bezpečnostních důvodů. Gestapo bylo schopné, bohužel velice. No asi po roce nebo po dvou letech nějaký pan doktor se dostal do spárů gestapa a ten – na následky těch výslechů ho donutili, takže pro toho Blaháka si taky přišli. To byl strejda, to byl manžel mladší sestry maminky naší. Si pro něj přišlo gestapo, řekli: 'Nebojte se, do večera se vrátí.' No a vrátil se za tři čtyři roky. Když ho zatklo to gestapo, měl 105 kilo, byl velký, statný Moravák. No a když se vrátil, tak měl 47 kilo.“
„Ten jeden [partyzán] zůstal tady v tom velení a druhý byl u vrátnice, u pivovaru. A teď jelo auto německé z té zatáčky a teď ho jako [ten partyzán] viděl, tak po něm vystřelil. No ale za ním jelo šest nebo kolik aut plných ozbrojených esesáků. Oni chtěli projet na Stránčice k vlaku, aby se dostali na jih, ti Němci. No a ten [velitel německých jednotek] okamžitě dal rozkaz postřílet, vystřílet každého. Těch 27 [civilistů] postříleli tady. Nejmladší byl patnáctiletý kluk. No a [Němci přikázali] z dalších domů vyvádět a soustředili je u pivovarské hospody. Ležet obličejem k zemi, že je postřílejí, ty obyvatele. Ta Němka se to dozvěděla, tak na kolenou prosila toho velitele, že to nebyl občan Velkých Popovic, co po nich vystřelil. Šli k té mrtvole, protože ho okamžitě zastřelili, a tady měl stužku Stránčice. Tak dal [ten německý velitel] stáhnout, ukončit a ty lidi pustit domů. No ale musel tam jít i s maminkou jedenáctiletý kluk, co měl zápal plic. Tam ležel asi hodinu či dvě hodiny na té studené zemi, bylo chladno, začátek května, a ten na následky asi za dva dny zemřel, zhoršil se mu ten stav, ten zápal plic. To byla asi nejmladší oběť, ten Miloš Gregor.“
Vlastimil Čelikovský se narodil 31. května 1944 jako nejmladší ze tří synů Anně a Františku Čelikovským. Jeho babička z matčiny strany vlastnila a provozovala ve Velkých Popovicích hostinec Česká koruna, jenž fungoval jako centrum vlasteneckého života – sídlil zde Sokol, hrálo se tu ochotnické divadlo. Po únorovém puči byl hostinec znárodněn. Otec pamětníka byl stavitelským mistrem. Před druhou světovou válkou i během ní pracoval pro německou podnikatelskou rodinu Ringhofferů, dle vzpomínek Vlastimila Čelikovského měl na starosti provoz pivovaru, lihovaru, cihelny i několika statků. Po změně režimu působil jako šéf projektant v Hlavní správě pivovarů a svařoven. Pamětník Vlastimil Čelikovský se vyučil truhlářem v okresním průmyslovém podniku, poté vystudoval Průmyslovou školu bytové tvorby. Toužil založit si vlastní dílnu se zaměřením na výrobu zakázkového atypického nábytku, plány mu však překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Působil tedy jako pedagog na Průmyslové škole bytové tvorby až do listopadové revoluce 1989. Po změně režimu se věnoval restaurování historického nábytku, pracovně působil v Rakousku. V roce 2025 žil ve Velkých Popovicích se svojí manželkou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
