„8. 11. 1943 předstoupila před nás a ptá se: ‚Chlapci, víte, jaké je dnes výročí?‘ No, pochopitelně, že nikdo nevěděl, a ona vysvětlovala: ‚No, 8. 11. 1620 došlo k porážce českých vojsk stavovských na Bílé hoře u Prahy a pak nastalo tři sta let habsburské poroby...‘ A vyprávěla dál, jak jsme byli od Habsburků zkoušeni. Skutečně ve třídě bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Všichni strnuli. I když nám bylo teprv deset let, tak jsme si uvědomovali, že to by se asi říkat nemělo.“
„Dostali jsme čísla na záda i na prsa. Doprostřed dvora byl postaven medicinbal a na štafle si stoupl Herr Leiter. Němec, který neuměl česky, ale řídil celé zkoušky. Měl píšťalku a notýsek a páni profesoři se rozestoupili kolem nás podél hradby. Vylezli si na podezdívku, aby viděli, a na písknutí jsme se museli začít o ten míč prát.“
„Po maturitě přišel nástup do učitelského povolání. Já jsem nevěděl kam, už na škole nás přesvědčovali, abychom nastoupili někam na Karlovarsko. Nejdřív jsme nechtěli, ale pak jsme jako svazáci řekli: ‚Ale jo, vždyť je to jedno, jsme mladí, půjdeme!‘ Nakonec jsem na Karlovarsko stejně nešel, nastoupil jsem do Černošína v okrese Stříbro.“
„Byl tam lékař německý, samozřejmě, a německá zapisovatelka, taková mladá slečna. A ten lékař nám měřil obličej podobným přístrojem, kterým se měřil obličej na CO – měřil sklon nosu, délku obličeje, šířku, odstávající uši a tak podobně. Ten, kdo měl světlé vlasy, modré oči, ten měl určitý postup zajištěn. Já to nebyl. Oči jsem měl zelené a vlasy dohněda. Byl jsem takový obyčejný...“
„Jenže autobusy byly narvané, plné, jezdily na dřevoplyn. To autobus najednou v kopci zastavil, šofér musel vylézt po žebříku ke kotli, který byl připevněn k autobusu zvenku. Musel tam zašťouchat, přihodit poleno a potom to teprve zas jelo.“
Jiří Čechura je synem dolanského ševce a dělnice. Narodil se v roce 1933 a vyrůstal ve vesnici Dolany nedaleko Plzně v poměrně těžkých časech, na které přesto vzpomíná rád. Roku 1942 absolvoval přijímací řízení na plzeňské gymnázium, na které byl po drobných peripetiích také přijat. V posledním ročníku střední školy přešel do pedagogické třídy. Vyučovat začal v Černošíně, odtud pokračoval do Trpíst a z nich do pohraničního městečka Rozvadov, kde byl komunistickou stranou obviněn z úmyslného vypálení školy. Po vyřešení příčiny požáru školy byl obvinění zproštěn a usadil se v Kladrubech u Stříbra, kde byl ředitelem školy. Patřil k významným obyvatelům a patriotům města. Zemřel 29. března 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
