„Kvůli tomu všemu, o čem jsem ti už vyprávěl, jak jsem i nadále mírově bránil lid, začaly represe, pokuty a svévolné zatýkání. Při jednom z těchto zatčení mi bylo vyhrožováno. Kontaktoval jsem několik rolníků a byl jsem nucen opustit provincii, protože mi vyhrožovali, že mě zavřou zpět do vězení. Můj syn si toho už hodně vytrpěl, má trauma ze ztráty [matkz], z mého pobytu ve vězení, z hladovek... Abych ho ochránil, rozhodl jsem se začít pracovat na farmě. A co se stalo? Přišla tam Státní bezpečnost a začala zasévat semínko informací, že jsem terorista, že nastražuji bomby, že do sýra dávám skleněné střepy, že opozice krade děti, že my kontrarevolucionáři vraždíme lidi. Mám k tomu jednu anekdotu - byl tam jeden kluk, který pokaždé, když mě viděl, utekl. Lidi ale vidí, jak jednáte, bez ohledu na to, jak se bojí, a vědí, že vaše verze je pravdivá. Že ta práva, o která žádáme, nejsou jen pro nás, ale pro všechny lidi na Kubě. A lidé, byť jsou negramotní sedláci, si uvědomují, že to, za co bojujete, je správné. A tak mi jednou ten kluk řekl, že se mě bál, protože mu řekli, že my kontrarevolucionáři zabíjíme děti a nastražujeme bomby. Došlo to až tak daleko, že mi vyhrožovali, že pokud tu farmu neopustím, tak ji jejímu majiteli zabaví."
„Ten večer přijelo několik jednotek Politické policie a speciálních jednotek Avispa Negra... Zatýkání bylo dramatické, a tak se matce mého syna, mé manželce, udělalo nevolno, musel jsem ji tehdy zanechat ve špatném stavu. Byl jsem na cele, když mi důstojník řekl, že moje žena zemřela. Utrpěla z onoho zatýkání infarkt, především kvůli tomu, jak násilně se tehdy událo. V té chvíli zemřela matka mého syna, přičemž tahle situace je jen odrazem diktátorského režimu, který v téhle zemi máme. Je to výsledek svévolného zadržování, kvůli kterému tehdy přijeli. Od té chvíle už jsem nikdy nezískal oficiální práci a syna musím zvládat vychovávat dodnes."
„Tehdy pro mě začalo být daleko obtížnější vychovávat syna. Represe sílily, protože věděli, že zavraždili mou ženu. Musel jsem dělat zednické, tesařské a jiné práce, ale i ty jsem musel nechat - lidi se začali bát otevřít mi dveře, protože Státní bezpečnost o mě šířila lživý příběh, aby mi nikdo nedal práci. Tak jsem se musel začít věnovat rybaření. S pár přáteli jsme si půjčili auto a jezdívali na přehrady, protože na pláži není dovolené rybařit. Při jedné z těchto cest jsme jeli k přehradě Guantánamo a na jednom z kontrolních stanovišť zastavili naše auto, vysadili nás a převezli do operačního střediska na Guantánamu. Tam jsem zjistil, že právě vymýšlejí údajný zločin, že jsem chtěl nelegálně vycestovat ze země. A odtud jsem už šel přímo do kombinované věznice na Guantánamu na dva roky odnětí svobody, kvůli zločinu nelegálního opuštění země."
Wilfredo Carrazana Carvajal se narodil v roce 1974 ve městě El Cristo v Santiagu de Cuba. Jeho studium probíhalo v El Cristo, dokud nenastoupil ke studiu angličtiny na univerzitě. Finanční situace jeho rodiny mu však zabránila v dokončení vysoké školy a musel začít finančně podporovat své nejbližší. Když si uvědomil, že kubánský režim nejedná správně, našel si cestu k opozici a vstoupil do Demokratické strany 30. listopadu Frank País. Okamžitě začaly silné represe ze strany kubánské Politické policie. Dne 19. června 2000 byl ve svém bydlišti zatčen, což způsobilo jeho manželce Yudi Adame Barsinde těžký infarkt, který následně zemřela, když byl Wilfredo ve vězení. Aby zajistil živobytí pro svého syna, se kterým zůstal sám, dělal Wilfredo nespočet zednických prací, kterých však tlakem Státní bezpečnosti ubývalo tak, že si musel znovu najít obživu jinou cestou. Se skupinou přátel si pronajal auto, se kterým vyráželi na ryby na přehrady. Jednoho dne, když šli k přehradě Guantánamo, byli zadrženi a za údajný pokus ilegálně opustit Kubu přes námořní základnu Guantánamo byl Wilfredo odsouzen ke dvěma letům vězení v kombinované věznici Guantánamo. Tam držel svou první protestní hladovku o 29 dnech trvání. Po odpykání trestu byl propuštěn a připojil se k opoziční buňce Huber Matos Patriotické unie Kuby UNPACU v El Cristo. Pronásledování ze strany politické policie zesílilo a vyostřilo se policejním zásahem v charitní jídelně UNPACU v Altamiře, po němž Wilfredo se svými spolubojovníky proti totalitnímu režimu zahájili novou hladovku trvající 14 dní. Když skončila, Wilfredův syn byl natolik traumatizován, že se Wilfredo rozhodl přestěhovat se s ním na venkov a našel si práci na farmě v pobřežní oblasti. Každý čtvrtek však nadále cestoval na schůzky UNPACU v El Cristo a politická policie mu následně začala bránit v návratu zpět na venkov do místa výkonu zaměstnání. Dodnes se mu na onu farmu nepodařilo dostat a žije v Llanos de Maceira, odkud jako politický aktivista i nadále bojuje za demokracii na Kubě mírovou formou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
