„Konec války. To právě jsem říkala, že měl našitý ty vlajky, a teď táta jednu tu vlajku vzal a šel s tím na nádraží. A když jel vlak, tak tam sundávali závory. Dával to panu Nekvindovi, ale ten mu povídal: ‚Josef, já mám strach, nedáme to tam, protože zatím teď jezdí vagony, a to jsou němečtí vojáci.‘ A to víš, že jo. Ani to tam ještě nedali a projížděl německý vlak a začali střílet. Tak tam táta vlajku nechal a šel domů, a pak to tam dali. A válka tady prošla celkem dobře. Na Němce jsme byli zvyklí, nic zvláštního se nedělo. Jenže pak přicházela Rudá armáda. A ti se nastěhovali, vystěhovali ložnice, nastěhovali si tam kvéry, opřeli je o skříně. Všechno zničili.“
„A teď, jak jsem říkala, že si koupil to rádio, tu Svobodnou Evropu, tak tam večer co večer, táta povídal: ‚Budou sem chodit lidi, ne abyste dělaly nějaký bordel!‘ My jsme byly holky, potom už tři, a jak to u dětí vypadá, když někdo přijde, tak děcka se prosazují. My jsme za to byly kolikrát... Chytl nás, Máňu strčil na půdu, mě strčil do špajzky, to byla taková komora. A ve válce se dávalo, jestli to víte, nebo nevíte, kilo bonbonů na jedno dítě na rok. A to přišlo před Vánoci a máma, to vím, že to dávala do špajzky a vždycky nám každý jeden bonbon dala. A teď, když mě tam zavřeli, tak mně to nevadilo. Já jsem si stoupla na sud, kde se nakládalo zelí, a vylezla jsem si nahoru. Tam jsem chodila na bonbony a vždycky jsem si vzala, ale dávala jsem to i tý Máně na půdě.“
„Teď jsem si vzpomněla, šel na vojnu do Užhorodu a Mukačeva. To patřilo nějak k nám, a tak tam sloužil dva a půl roku. A potom, když byla ta mobilizace v roce 1938, když jsem šla do školy, tak byli pozvaní na mobilizaci taky do Užhorodu a Mukačeva. A potom přišel domů, že se prezident Beneš nějak dohodl, že to nemá cenu, že by stejně nic nedokázali. Tak je poslali domů.”
„Tak se udělalo JZD, tak zase tyhle ty, co dobře hospodařili, tak z toho vystoupili a těch pár si udělalo zas ten společnej osev a už se to valilo. Teď dostávali daleko větší předpisy na obilí, na maso, na mlíko, na vejce. To se nedalo vůbec splnit. Máma si pořídila kozu, aby měla třeba… měli jsme teda prasata, selata, aby měla pro ty selata, a nás šidila tím mlíkem, dávala do kafe. Já od tý doby nemůžu cítit kozí mlíko nebo vůbec skopový maso, jo. A tak, vejce kupovala, aby mohla dodat, abychom mohli zabít jedno prase za rok. Teď si představte tolik dětí a teď ty krajíce mazat, to bylo jenom to sádlo.“
„Potom přišel jeden Němec k nám, co tam tátu upozorňoval, bylo půl šestý, a povídá: ,Josef, obleč se, protože vás chtěj Heroltický někam odtáhnout.‘ To bylo ráno. ,Věř tomu, obleč se, najez se, protože my nevíme, co s vámi bude.‘ A potom tam přišel a povídá: ,Víš co, oni vás chtěli všechny u ždíreckýho lesa postřílet.‘ A ti naši Němci byli takoví, neměli jsme s nima problémy celou válku, akorát jako děti jsme se praly nebo se holky tahaly za vlasy, protože ony byly Němky a my jsme byli Češi. Tak povídá: ,Měli jste štěstí, my jsme nechtěli, abysme tady měli takový masakr.‘ To byl ten 15. březen a tím to začalo.“
„Tak já jsem šla potom do školy, škola byla zavřená a z druhý strany měl pan řídící Vítů byt a odtamtud ho odváděli tihleti Němci. No, a okolo hospody se šlo, tak já pomalu šla za nima a teď jsem viděla, tam byly schody do toho a on na každým schodě měl zvednout pravici a říct: ,Heil Hitler!‘, jenomže on to nedělal, tak ho... plivali po něm, fackovali, já jsem přišla domů úplně... prostě jsem koktala a všechno, tak ty ženský ze mě vytahovaly, co mohly, a pak jednu napadlo: ,Ty, víš co, ona když je to... donesla bys tam jídlo?‘ A já povídám: ,Co?‘ – ,Heleď, my tady uvaříme bramboračku, dáme ti to do velký konvičky a doneseš to tam, lžíce a misky.‘ Já jsem povídala: ,Když mě tam pustěj.‘ Já nevím, ale mě tam opravdu pustili, po obědě, v poledne.“
Květoslava Čaloudová, rozená Sedmíková, se narodila 27. dubna 1932 ve Stříteži u Jihlavy do silně věřící zemědělské rodiny. V březnu 1939 byla Střítež obsazena německou armádou a místní muže tehdy internovali na obecním úřadě. Květoslava tehdy cestou do školy zažila, jak se tamní židovský obchodník oběsil. České děti zažívaly ve škole šikanu od Němců. Po válce některé příbuzné pamětnice vysídlili do Německa. Během kolektivizace bylo Sedmíkovým zabaveno hospodářství a Květoslava se nemohla z kádrových důvodů dostat na zdravotnickou školu. Vystudovala proto ekonomiku na zemědělské škole v Havlíčkově Brodě. Poté pracovala v havlíčkobrodské Osevě. Její rodiče byli přinuceni ke vstupu do JZD. Pamětnice se v roce 1955 vdala a s manželem měla dvě děti. Poté pracovala jako poštovní doručovatelka a uklízečka v mateřské škole. S příbuznými odsunutými po válce se znovu setkala až v roce 1987. Kvůli kádrovým posudkům měly se studiem problém i její děti. V roce 2025 žila Květoslava Čaloudová ve Stříteži.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!