Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Čaloudová (* 1932)

• narozena 27. dubna 1932 ve Stříteži u Jihlavy

• 15. března 1939 obec obsadila německá armáda

• pamětnice se stala svědkem sebevraždy místního židovského obchodníka

• rodině během kolektivizace zabavili hospodářství

• pamětnice z kádrových důvodů nemohla studovat zdravotnickou školu

• vystudovala ekonomiku na zemědělské škole

• po škole pracovala v Osevě v Havlíčkově Brodě

• její rodiče museli vstoupit do JZD

• kvůli svému původu a víře měla špatný kádrový posudek

• pracovala jako poštovní doručovatelka a uklízečka v mateřské škole

• s odsunutými příbuznými se setkala až v roce 1987

Manželé Josef a Kristýna Sedmíkovi měli za první republiky malé hospodářství ve vsi Střítež, nedaleko Jihlavy. Josef se živil jako krejčí a Kristýna se pečlivě starala o jejich jeden a půl hektaru půdy a dvě krávy. Postupně se jim narodilo celkem šest dětí – pět dcer a jeden syn. Jedna z nich, Květoslava, přišla na svět 27. dubna 1932 a do školy nastoupila 1. září 1938. „To už se v té republice dost dělo. Naši s námi dost komunikovali, takže my jsme věděli, že začne válka. Já jsem ale nevěděla, co to válka je.“

Maďaři by nás utloukli čepicema

Ještě před mnichovským diktátem byla v Československu vyhlášena mobilizace. I Josef Sedmík byl povolán na obranu země a převezen až na Podkarpatskou Rus, do Užhorodu. Po jeho odjezdu zůstala maminka sama s šesti dětmi, navíc v době sklizně. Do toho dostal dobytek v okolí slintavku a kulhavku, takže situace byla pro zemědělce kritická.

„Asi po dvou týdnech se tatínek vrátil a říkal, že válka teda bude, ale že prezident Beneš dobře rozhodl, že do toho nepůjdeme. To slyším jako dneska, jak říká: ,Nás by Maďaři umlátili čepicema a Slováci by nás dobili,‘“ vypráví Květoslava Čaloudová.

Oknem jsem je viděla oběšený

Okleštěná republika neměla dlouhého trvání, v březnu nacisté obsadili zbytek Čech a vyhlásili zde protektorát. „Tady byly dvě třetiny Němců a třetina Čechů. Toho 15. března chumelilo a Němci si tu postavili slavobránu, protože se říkalo, že do Jihlavy přijede Hitler.“ Sedmíkovi však plánovaný příjezd Adolfa Hitlera rozhodně neslavili. V době příjezdu německé armády vtrhlo do Stříteže komando SS ze sousedních Heroltic. „Šli po českých rodinách a pozavírali muže. Zavřeli je na výbor.“ Vyděšené ženy se shromáždily u Sedmíkových doma a promýšlely, jak se může celá situace vyvinout.

Květoslava se ten den vypravila jako každý den do školy. Cestu měla i okolo domku pana Koblitze, židovského obchodníka. „Já přijdu před ten obchod a vidím, že nějaký Němec si dal žebřík do štítu, otevřel si vikýř a vlezl dovnitř. Ten obchodník dával hodně na dluh a on chtěl asi zlikvidovat tu knihu dluhů. Já jsem tam oknem viděla jak toho pana Koblitze, tak jeho ženu, oba oběšené.“

Květoslava byla v šoku, a tak pokračovala rychle do školy. Když k ní dorazila, zjistila, že budova je zavřená. Tu si všimla, že z druhé strany školy, kde měl byt pan ředitel Vítů, vychází Němci a pana ředitele odvádějí s sebou. „Já jsem pomalu šla za nima. Šli za roh, kde byly schody. On na každým schodu měl zvednout pravici a říct: ,Heil Hitler!‘, jenomže to nedělal, tak po něm plivali a fackovali ho. Já jsem přiběhla domů úplně otřesená, koktala jsem.“

Doma seděly všechny české ženy ze Stříteže a poslouchaly, co jim vyděšená Květoslava zmateně vyprávěla. Bylo zjevné, že situace je velmi nebezpečná, a pro ženy bylo nejdůležitější zajistit bezpečí mužů, kteří čekali zavření v budově obecního úřadu. Rozhodly se jim alespoň poslat jídlo. Navařily tedy společně hodně bramboračky a tu poslaly opět po pamětnici. Němci, kteří české muže hlídali, se nad malým děvčátkem slitovali a pustili ho i s jídlem k mužům.

„Šla jsem odtamtud a přijelo gestapácký auto. Bylo černý a z něj vystoupili chlapi v kabátech a kožených holínkách, přivedli pana starostu a odvezli ho do koncentráku,“ vybavuje si Květoslava Čaloudová další traumatický zážitek z března roku 1939. Ostatní čeští muži, včetně Josefa Sedmíka, byli naštěstí propuštěni domů. Zanedlouho však k Sedmíkovým přišel otcův známý, který byl Němec, a varoval ho, že celá rodina musí odejít, protože je komando z Heroltic bude chtít odvézt pryč. „Pak k nám přišel znovu a říkal: ,Oni vás chtěli všechny u ždíreckého lesa postřílet. Měli jste štěstí, my jsme nechtěli, aby tady byl takový masakr.‘“

Až budou čistit rybník, tak tam najdou plno granátů

Situace se postupně alespoň zčásti uklidnila. Školu ve Stříteži však úřady zavřely.  Květoslava s ostatními dětmi ze vsi musela chodit do sousední obce Dobronín do německé školy. Do druhé třídy pak nastoupila do nedaleké vsi Červený Kříž, kde už byla česká škola. Vzpomíná si na zimu v roce 1944, kdy udeřily velmi silné mrazy a v nich musela chodit do školy přes pole v hlubokém sněhu. „Tam už čekaly paní učitelky a v lavorech měly sníh. Když jsme my žáci přišli, tak jsme se museli zout a ony nám tím sněhem třely nohy, aby nám neumrzly.“

Koncem války už docházeli žáci do školy jen dvakrát týdně pro úkoly, ale pravidelná výuka už kvůli spojeneckým náletům neprobíhala. Bombardovány byly hlavně průmyslové objekty a železniční tratě. Ve Stříteži se terčem náletů stalo nádraží. „To nás upozorňovali, že až uslyšíme letadla, tak abychom nemávali, ale lehli si a vůbec se nehýbali.“

V květnu 1945 přišel dlouho očekávaný konec války. Jihlavu a okolí osvobodila Rudá armáda. „Nejdřív přišli Rusáci. Ti se namontovali do domů a nikoho se neptali.“ S Rudou armádou přišla i jednotka z Rumunska, která se ve Stříteži nastěhovala do místního pivovarského domku. Květoslava Čaloudová vzpomíná, že se vojáci bavili tím, že v místním rybníku zabíjeli ryby s pomocí ručních granátů. „Teď jsem o tom přemýšlela, že až budou jednou čistit tenhle ten rybník, tak tam najdou plno granátů.“

Jihlavy a okolí, kde od pradávna žili německy mluvící obyvatelé, se znatelně dotkl poválečný odsun. Lidé si směli s sebou vzít jen pár kilogramů věcí na osobu. V Dobroníně, pouhé tři kilometry od Stříteže, došlo k masakru místních Němců, kteří si museli pod nátlakem vykopat vlastní hroby a následně byli postříleni.

Pro Sedmíkovy představoval konec války úlevu, ale odsun se dotknul bohužel i členů jejich rodiny. „Dřív se to nepočítalo, kdo je Němec a kdo není. Moje tety si vzaly Němce, a jak to tak bylo, tak oni se museli taky odsunout. Jedni měli deset dětí. Nastěhovali je do lágru ve Štokách a odtud pěšky do Dobronína.“

Otec pamětnice vyrazil na nádraží do Dobronína donést rodině nějaké jídlo. „Nějaký Čech mu ale řekl, že to tam nesmí dát. Táta řekl: ,Dám, protože mají tolik dětí a vůbec neví, kam jedou.‘“ Příbuzní Sedmíkových byli následně odsunuti do severoněmeckého Rostocku.

Tady byl bratr proti bratrovi

Po odsunutí německého obyvatelstva byla část bývalých německých hospodářství rozdělena mezi české usedlíky. I Sedmíkovým přidali k jejich malému poli další hektary. „Přidělovali třináct hektarů každému. Z našeho táty pak udělali kulaka.“

Květoslava a její sourozenci chodili do skautského oddílu. Poté, co komunisté převzali v zemi moc, byl skauting zanedlouho zrušen a nahrazen Československým svazem mládeže. Květoslava tam musela vstoupit. „A to byly boje v rodinách. Táta byl velký vlastenec a nechtěl to dopustit.“

Komunisté se rozhodli aplikovat v Československu po sovětském vzoru kolektivizaci zemědělství. Na zemědělce uvalili povinné dodávky z vypěstovaných plodin i z dobytka. Sedmíkovi vůbec nezvládali stále se zvyšující dodávky plnit. „Máma kupovala vejce, aby je pak mohla dodat.“ Jednou ročně zabili doma prase a i z něj museli dodávat určité procento z masa a sádla. „Máma musela šetřit mlíko, tak nám do kafe dávala kozí mlíko. Já od tý doby nemůžu vůbec cítit kozí mlíko nebo skopový maso.“

Ve vesnicích byla zakládána jednotná zemědělská družstva, do kterých museli zemědělci odvést svoje hospodářství a podílet se na práci na společných polnostech. „Na Jihlavsku jsme byli první JZD tady. Ti, co dobře hospodařili, tak z toho vystoupili.“ Zakládání JZD a perzekuce zemědělců, kteří se vstupu do něho bránili, vyvolávaly velké pnutí mezi obyvateli vsí. „Tady byl opravdu bratr proti bratrovi. Lidi se udávali.“

Květoslava Čaloudová vzpomíná na pana Gebrta, velkostatkáře ze Stříteže. Domluvil se s jejím tatínkem, že mu přenechá nějaké obilí. Tatínka však udali na Státní bezpečnosti a u Sedmíkových následně proběhla prohlídka, při které se snažili obilí nalézt. Naštěstí to nemělo pro rodinu větší důsledky. Rodiče se divili, proč se pan Gebrt zbavuje svého majetku. On tvrdil, že odjíždí na Šumavu. To však byla jen zástěrka a pan Gebrt z republiky emigroval. Za pár let od něj dostali pohled z Austrálie. Místní mlynář skončil na několik let ve vězení.

I Němci se chovali líp než Češi k Čechům

V roce 1953 komunisté přikročili k měnové reformě. Květoslava pracovala tou  dobou v podniku Oseva a měla na starosti pokladnu. „Pamatuji si to přesně, protože kluci si k nám přijeli pro kůže na motorky a říkali, že mi peníze dají v pondělí. Pak to hlásili v rádiu (měnovou reformu – pozn. ed.) a já jsem si říkala, jaký mi asi dají peníze...“

Květoslava chtěla nastoupit na zdravotní školu, ale nevzali ji kvůli kádrovému posudku. Její rodinu komunisté označili za kulaky. Nakonec se jí podařilo dostat se na ekonomickou školu. Ve škole se jí dařilo a učitelé jí doporučovali studium na vysoké škole. Ona ale věděla, že s jejím posudkem je marné se tam hlásit. Práci si tedy našla v podniku Oseva a následně na poště. Sestra pamětnice však dostala umístěnku do práce až v Aši, v západočeském pohraničí, a tak jí šla Květoslava na výbor vymoci jinou práci. „Já jsem jim říkala, že jsme byli ve válce s Němcema a že tohle nám nedělali, co teď dělají Češi Čechům.“

Kdyby komunisté neuzavřeli hranice, tak by lidi chodili ven a nosili to lepší sem

Dne 21. srpna 1968 vstala pamětnice ve čtyři hodiny ráno a zapnula rádio, kde bylo však přerušené vysílání. „V půl pátý začali hlásit, že se sem valí armády. Já zůstala stát, vůbec jsem to nechápala.“ Utíkala tedy vzbudit svého manžela s tím, že zemi napadli Sověti. Vzbudila tím i malého synka. „Syn vstal z postele a říká: ,Mami, co říkáš, že nás Rusové napadli? Vždyť oni nás osvobodili!‘“

Květoslava Čaloudová vzpomíná na to, že všichni lidé začali nakupovat zásoby, protože se báli, že začíná válka. Chod země se na nějakou dobu zastavil. Pamětnice to pozorovala i na poště, kde pracovala. Po okupaci totiž přestala chodit pošta. V ten den dorazily jen důchody a Květoslava je jela rozvážet na motorce po okolí. Na křižovatce stál tank a u něj několik dní postával mladičký Rus. „Šla jsem do hospody a koupila salám a rohlíky, že mu to dám. Ale měla jsem strach, jestli mě zase neuvidí Češi, tak jsem mu to radši nedala. Manžel mi řekl, že to po něm nesmím hodit, jinak si bude myslet, že na něj házím granát.“

V době natáčení rozhovoru, v roce 2019, žila Květoslava Čaloudová ve Stříteži v domku, který si s manželem začali stavět v roce 1968. „Ta myšlenka komunismu nebyla špatná, a kdyby neuzavřeli hranice, tak by lidi chodili ven a nosili to lepší sem. Ale jak nás tady uzavřeli, tak z nás udělali sobce... Nelhat a nekrást. Kdyby se všichni drželi toho, co řekl Masaryk, tak je nám tu dobře.“