Monika Cajthamlová

* 1965  

  • „Poprvé na Západ, do Vídně samozřejmě, nejblíž. Chtěla jsem si koupit čaj, dobrý, v nějaký krásný plechovce. Když jsem se dostala do oddělení, kde byly čaje, tak tam jich bylo tolik, že se mi udělalo špatně a omdlela jsem. Já jsem věděla, že všude je všechno. Já jsem mohla nahlédnout do zahraničních časopisů. Sem šlo propašovat filmy, kde jsme to viděli. Ale stát tam a dívat se na to... Mně se udělalo úplně zle. Já jsem si žádný čaj nekoupila. Tak to byl můj první výlet na Západ. Pak jsem samozřejmě byla v Americe a byla jsem v Berlíně a byla jsem támhle a byla jsem támhle. A tak dále. Ale to první, to nezapomenu. Nehledě k tomu, my máme s manželem takovou jakoby hru, my když přejíždíme hranice, tak si pořád říkáme: nebude něco, nestane se nic? A teď, když kvůli té slavné nákaze se tady ty hranice zase uzavřely, tak jsme se tam jeli podívat autem. A zase se mi udělalo špatně, protože v ten moment se mi to spojilo. To už vás nikdy neopustí, ten strach, že ty hranice zase zavřou.“

  • „Protože pak tu Národní uzavřeli. Začali nás ze dvou stran stlačovat. To je všeobecně známá, už dneska historická věc. Já jsem v tom davu nikoho neznala, jenom jsem zahlídla a pozdravila jsem se s Davidem Němcem. Jak docházelo k tomu stlačování, opravdu, ještě si pamatuji, mně rupla sukně u knoflíku, jak se o mě lidi třeli. Takže jsem si držela sukni, aby mi nespadla na zem. Bylo to fakt děsný. Takhle jsem si dala ruce, aby se mi nesmačkával hrudník, abych mohla dýchat. Ten pocit toho, že nemůžete dýchat, ten byl opravdu velmi, velmi, velmi intenzivní. A byly tam holky, který plakaly a volaly o pomoc. Co bylo hrozně pěkný, fakt ale hrozně pěkný, že zase úplně cizí chlapi, kteří byli vyšší, větší, tak kolem těch holek plačících dělali takovou jako ochranu, dokavaď to udrželi, aby ty holky se mohly otočit a nadechnout. Pokud se nám podařilo podívat se do očí těm lidem, kteří tam proti nám zasahovali, tak to nebyl příjemný pohled. Já nevím, jestli oni taky měli strach a jestli tohle může udělat strach s člověkem, nebo byli tak blbí, že si fakt mysleli, že někomu škodíme, nebo se tak báli, nebo jim něco píchli, já fakt nevím. Ale ty oči byly skelné a nenávistné. Anebo už mě paměť klame.“

  • „V Palachově týdnu jsem měla tu čest i s vodním dělem. Tam jsme právě byli s Filipem Topolem. Když to rozehnali na Václaváku nahoře, kde nás nějaká hodná paní pustila do optiky, víc lidí... Protože tam tedy se začali policajti chovat dost agresivně: obušky, strhávání na zem a tak dále, najíždění autama. Tak jsme se dostali do Vodičkovy a tam jsme utíkali, nebo potom už vlastně šli, ale projížděly tamtudy pořád vodní děla. Když se to auto s tím vodním dělem blížilo, tak jsme se postavili ke zdi. Já se tam pokaždé dívám, když jedu kolem tramvají. Ke zdi, byla zima, aby se nám neporanil obličej, aby nám to nenateklo do uší, do očí a tak dále. A v té zimě jsme dostali plnou perdu, připláclo nás to ke zdi. Zase, je to zkušenost, je to zážitek. Nestalo se mi nic. Maximálně jsem měla rýmu. Byla jsem oblečená, nebylo mi ublíženo, drcla jsem hlavou o zeď. To je všechno. Já to vidím tak, jako zkušenost. A je to vlastně komický, proti mně, vlastně takové drobné ženské, míří vodní dělo. No to o něčem svědčí, o nějakém zoufalství z jejich strany. Co to jako je?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slavonice, 05.08.2020

    (audio)
    délka: 02:06:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem ráda, že jsem našla odvahu

Monika Cajthamlová na videozáznamu Státní bezpečnosti (1988)
Monika Cajthamlová na videozáznamu Státní bezpečnosti (1988)
zdroj: ABS

Monika Cajthamlová, za svobodna Kafková, se narodila 14. února 1965 v Praze. V roce 1984 odmaturovala na střední pedagogické škole a nastoupila na místo učitelky do mateřské školy. Ve druhé polovině osmdesátých let se přidala k pražskému disentu. V roce 1988 podepsala Chartu 77. Přišla o práci s dětmi a živila se jako uvaděčka a pečovatelka. Účastnila se protirežimních protestů včetně závěru studentské demonstrace 17. listopadu 1989. Zažila brutální policejní masakr na Národní třídě a několik dnů poté strávila v nemocnici. Na počátku devadesátých let se provdala za architekta Jakuba Cajthamla, se kterým měla dvě děti. Po revoluci pracovala ve školství. V roce 2020 žila Monika Cajthamlová v Praze.